Reklama
 
Blog | Olga Richterová

Babička má ještě stále Alzheimera

Je to už pět let, co na nás ještě mluvila. Roky už jen žvatlá, podobně jako moje roční batole. Co ji drží naživu?

Naše babička je prý dost úkaz. Už sice asi čtyři roky tráví jen v polohovací posteli a dny jí ubíhají ve směsici spánku a pozorování okresky za oknem, pořád však působí stejně. Brouká si, levou rukou usilovně žmoulá okraj peřiny a dychtivě otevírá pusu na lžíci s jídlem nebo ji špulí na brčko s pitím. Proleženiny, byl-li na ně náběh, se podařilo vždy hned zažehnat. Stejně tak i možný zápal plic.

Čím déle v tomhle téměř vegatitivním stavu babička přebývá, čím samozřejměji působí, že se o ni takhle mamka přece starala „odevždycky“, tím snazší je zapomenout, že i tohle tajemství má nějaká vysvětlení. A že je fajn si je zapsat dřív, než to všechno přehluší jiné události a babička přece jen – potichu, anebo s nějakým dramatickým obratem – odejde. Jak lékaři ostatně očekávají už drahně let.

Jak je to možné, že ji ještě neopustila chuť k jídlu? Na to se odpovídá celkem snadno: jíme všichni to samé. Chutná nám, chutná i jí. Někdy samozřejmě to či ono dostane rozmixované, jindy namočené v jogurtu nebo jen rozmačkané vidličkou či nakrájené na malá soustíčka.  Ale užívá si trpělivé krmení při snídani, obědu, svačině a večeři, stejně jako kávu bez kofeinu, když je neděle či svátek. Tajemstvím je tedy rozmanitost, a to, že stále jí, nač byla celý život zvyklá. A že má tolik času na žvýkání, kolik její dáseň potřebuje. (Zuby už dávno nenandaváme, nešly pak bez spolupráce moc vyndat…)

Reklama

Ale jak to, že ji netrápí fyzické potíže, například zácpa nebo ty proleženiny? Ani to není nijak neproniknutelný zázrak: moji rodiče zkrátka babičku každý den ráno a večer staví na nohy. Chvíli ji podrží, aby krevní oběh zůstal v pohybu. S oporou také sedí na toaletní židli (a občas tam i pěkně zachrupne). Vlastně to není tolik času, v zaběhnutém stylu péče to je každý den pár minutek, možná ale životně důležitých. 

Ve všem jiném má naše života se držící téměř devadesátiletá babička myslím zcela standardní péči, včetně plenkových kalhotek a  nepromokavého prostěradla pod sebou. (Při její váze by zkrátka neustále převlékání fyzicky nebylo možné.)

Pořád si ale říkám, že to ještě není celé. Že nežije jen z jídla a spánku. Ostatně si sice žvatlá zcela nesrozumitelně, ale čas od času nečekaně promluví („Marjánko, vidíš kluka? To je tvůj pravnuk!“ – a ona, zcela zřetelně: „Vidím, vidím.“). Jakoby měla nějaké nepostřehnutelné vědomí, přes které je napojená na rodinu, která ji obklopuje. Jakoby všechno to povídání při krmení, které zvládáme mimoděk i při jiných činnostech („Je to dobrý, viď?“ – pokývání, přivření očí na souhlas – „Dáš si další lžíci, že jo?“ – „Aha, máš toho v puse moc, tak za chvíli…“), všechno to občasné hlazení po vlasech či po ruce a rozloučení při odjezdech mělo obrovský smysl.

Jak tedy nazvat to tajemství? Čím to, že v poslední fázi Alzheimerovy nemoci babička působí spokojeně a na rozdíl od obtížných počátků mně osobně už teď tahle diagnóza tak děsivá nepřipadá? Je za tím láska, promyšlená péče a moderní pomůcky. V tomto pořadí. Babička cítí, že dožívá důstojně. A opravdu: není na obtíž, ale požehnáním. Ukazuje nám, že v každé situaci člověk touží právě po tomhle. Zůstat respektovanou, svrchovanou bytostí. Byť už se neobslouží ani tím nejjednodušším pokynem. Přitom ale žije pořád doopravdy. A my s ní. 

 

PS: A dožila se takto i dnešní habilitační obhajoby svého syna – mého otce. Na počest jeho vytrvalosti a vůli jsem se ostatně dokopala i k sepsání tohohle článku, navazujícího na předchozí reporty. Ať žije paměť, ať žije Alzheimer!

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama