Reklama
 
Blog | Olga Richterová

Babička už nemá Alzheimera.

Kromě toho, že nadešel konec, je podstatné, jaký byl. Alzheimer, radost a vděčnost.

O smrti se nejsme zvyklí příliš bavit. Ani my o ní moc nemluvili. V mojí rodině však byla v posledních letech přítomná zcela hmatatelně. Rodiče se starali o ležící, naprosto nemohoucí babičku. Krmili ji, otáčeli, dávali jí pít. Brali to tak, že konec v tomto stádiu může přijít kdykoli. Díky láskyplné péči v domě mého dětství nakonec strávila přes pět let.

Přesně před rokem jsem sepsala poměrně podrobný report právě o tom každodenním starání. A v blogu z roku 2010 zůstala zachovaná vzpomínka na ranější fázi nemoci i její naprosté počátky, včetně popírání a sebepřemáhání. Sama jsem překvapená, co všechno se mi od těch událostí vykouřilo z hlavy.

Co bych si proto přála zachytit tím dnešním textem?

  • Především radost, že to jde. Že se může povést smrt a pohřeb, po nichž mají pozůstalí sice dojaté oči, ale i lehko v srdci a pocit dobře a důstojně uzavřeného života. (Velmi tomu napomohl i projev faráře Honzy Plecháčka, který na základě vyposlechnutých vyprávění bez přikrašlování a přitom citlivě a hezky shrnul, jak běžel babiččin život. Podotýkám, že mluvil na důstojném, ale zcela necírkevním obřadu.)
  • Dále vděčnost, že se to celé odehrálo tak přirozeně a nakonec i rychle. (Babička měla zhruba týden teplotu, několik dní byla v očividné nepohodě, a pak ji to náhle přešlo, přestala si naříkat, a druhý den v poklidu, při večeři, mezi jedním a druhým soustem zkrátka přestala dýchat. )
  • A taky připomínku, že i v poslední fázi Alzheimera je člověk schopen rozhodnutí. Babička v těch posledních dnech byla – jako v letech předešlých – nejvíc s mojí mamkou, svou snachou a hlavní ošetřovatelkou. Na mého tátu, svého syna, si ale prý vyloženě počkala. V ten okamžik jí lžíci dával právě on.
  • Nakonec si chci zapsat za uši, že mě mrzí pár slepých míst na rodové mapě. Nestihla jsem se zeptat včas. A taky jsem toho asi dost jednoduše zapomněla.

A jinak? Ještě jednou: ta vděčnost! Že se to mohlo takhle odehrát. Že není dobře jen babičce, ale i nám, kteří jsme ji znali. A že si zkrátka říkáme: to byl fakt hezkej závěr. Že není, čím se marně trápit. Žádné výčitky.

PS: A ještě jedna věc mě dojala: že do krematoria přijel kromě nejbližší rodiny a řady rodinných přátel i vzdálených příbuzných ještě jeden člověk zcela mimo tyto kategorie:  pan Vítek, Vietnamec, který přes ulici provozuje obchod a babičku znal jen z vyprávění. Ale stejně mu vyjádření účasti svým sousedům stálo za cestu. Úplně fyzicky jsem cítila ten Donnův citát, jak nikdo není ostrov… jsme všichni navzájem propletení. A každý život, který se povede, posílí i ty okolo. Díky za ten babiččin a díky za to, že i já jsem, kým jsem. Stejně to je celé jedno veliké tajemství…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama