Musel to být první ročník Prague Pride, rok 2011. Zapojili jsme se tehdy do průvodu s přáteli z evangelické mládeže. Týden plný přednášek, diskuzí a filmů uzavřely bohoslužby ve středověkém kostele u Martina ve zdi.
Přímluvné modlitby pronesli římskokatoličtí příslušníci LGBT minority. Vyjadřovaly hlavně to, že je pro lidi s jinou než heterosexuální orientací obtížné žít bez přetvářky, natož v církevních společenstvích, ale i vděčnost, že to dnes přece jen je možné.
Pak se mi narodily děti a začalo být složitější účastnit se velkých akcí. Respekt k sexuálním menšinám se mi navíc jevil jako „vybojovaná věc“. Několik let jsem se zkrátka na Pride neobjevila. Až letošní zprávy z čečenských koncentračních táborů, kde jsou gayové mučeni a zabíjeni, mě vybudily. Představila jsem si, že třeba můj malý syn může mít queer orientaci. A chtěla jsem být letos opět při tom.
Jenže pirátská strana má na den průvodu Republikový výbor, kde zasedám. Pokud ale třeba právě ty, vážená čtenářko či čtenáři, budeš v sobotu v Praze, tak prosím tě jdi. I za nás politicky angažované. Ať je tahle země zase o něco víc fér.
Olga Richterová
autorka je pirátská zastupitelka koalice Vlasta na Praze 10 a členka republikového výboru Pirátů
PS: Jiní Piráti ovšem v průvodu chybět nebudou. Sraz je prý 12.8. v 11.30 na Václaváku.
EDIT: Nebyla jsem nejspíš na prvním průvodu v r. 2011, ale na druhém z r. 2012.
