Každá doba považuje za vrchol nebezpečnosti něco jiného. Nás, postmoderní Evropany, aktuálně děsí nečekané, zákeřné teroristické útoky. Hrůzu nám nahánějí i vraždy jednotlivců pro jejich názory a postoje. (Nedávno tak byla zabita např. honduraská ochránkyně vody a půdy své země, Berta Cáceres.) Stejně hnusných vražd, ale v hávu legálnosti a institucionalizovaného procesu, postrádajících náhodnost a překvapivost teroristického útoku, se děsíme výrazně méně. Tím spíš, pokud nás dělí celé dějinné epochy. Ale nenechme se zmást. I dnes je aktuální, že rok po Janu Husovi byl na kostnické hranici upálen i jeho blízký následovník Jeroným Pražský. A na letošek připadá šestisté výročí této bolestivé smrti.
Mému synovi nedávno byly dva roky a svoje jméno aktivně používá teprve týden. Jak mu ale jednou hodlám přibližovat postavu, která nám při volbě jména byla (vedle patrona překladatelů, sv. Jeronýma, a odvážného Apače, Carterova Geronima), inspirací, a jeho (nečetné dochované) texty považuju za nevšední duchovní povzbuzení? Pro hodnostáře tehdejší doby, představitele společenského řádu a nositele (církevního) práva, tento mistr svobodných umění čtyř univerzit představoval takovou hrozbu, že ho nakonec (byť prý někteří neradi) nechali upálit. Zdánlivě kvůli myšlenkám, kterým se dnes dá jen těžko rozumět. Především ale kvůli jejich možným celospolečenským důsledkům.
Nejdřív ale drobná rekapitulace: kdo Jeroným byl?
Nevíme, z jaké pocházel rodiny, důvodně se ale lze domnívat, že náležel k měšťanstvu nebo mezi nižší šlechtu. Každopádně patřil mezi první žáky Husovy, a jako viditelně nadaný akademik, absolvent bakalářského stupně studia svobodných umění na pražské artistické fakultě, který měl chuť cestovat, obdržel r. 1399 stipendium na cestu do Oxfordu, určené pro studenty z ryze českých rodin. A tam se nejen podrobně seznámil s dílem Jana Viklefa, ty nejvýznamnější texty i pro Prahu přepsal: především Dialog, v němž „Viklef obhajoval sekularizaci církevního majetku, tezi nesmírně v své době radikální a pro církev více než nebezpečnou,“ jak říká František Šmahel. A Jeroným aktivně pomáhal, aby tato idea nezapadla. Jako výřečný a argumentačně velmi pohotový univerzitní mistr vyzýval studenty ke kritickému zkoumání textů, které už jinde byly zakázány: „Kdo vám tedy, jinoši, může zabránit, abyste se ve Viklefových knihách učili rozpoznávat žílu pravdy?“, v jiné dochované zprávě ale šel ještě dál a připomínal, že „stejně neřestné jako lhát je nevzepřít se statečně lhářům, kteří se snaží pravdu potlačit.“
O tom, v jakém kontextu pak probíhal proces proti němu (a první, vynucené odvolání), nejlépe vypoví reprodukce jeho vlastních slov, pronesených na kostnickém sněmu:
- „Jaká jest to nespravedlivosť! Tři sta a čtyřidcet dní byl sem držán v těžkém a temném žaláři, v smradu, v nečistotě, v lejnách, v okovách, v nouzi a nedostatku všech věcí. V tom času protivníky a nepřátely mé vždycky ste slyšeli: mne pak nyní jedinké hodiny slyšeti nechcete. (…) A tak ste mne prvé v srdcích a myslech vašich za zlého a nešlechetného člověka odsoudili, než ste, co bych provinil a jaký byl, poznati mohli.“
Dochovaná zpráva Poggia Braccoliniho hovoří i o tom, že „očekávali pak všickni na to, aby aneb vymluvil se a očistil, odvolaje bludy, z nichž byl vinen, aneb za odpuštění viny své a za milosť prosil. Ale on tuze na svém stál, pravě se žádným kacířstvem nebýti vinen, a nechtěje odvolati bludův, kteréž mu jiní křivě přičítali.“ V situaci, kdy si patrně naklonil soudce a měl šanci zachránit si život, začal vychvalovat mistra Jana Husa. Dále dodal, že „jest nic scestného a bludného proti církvi boží nemyslil, než toliko, že kázal proti neřádům kněžstva, proti jejich pýše, nádhernosti a skvostnosti.“ A pokračoval výčtem konkrétních přečinů (vydávání peněz „na nevěstky a kuběny, na kvasy a hody, na chování psuov a koní, na drahá a skvostná roucha, a jiné věci náboženství Kristovu protivné a odporné.“).
Jeroným byl z pohledu svých soudců takový duchovní terorista, tehdy nazvaný athleta Anticristi: myšlenky, které šířil, měly potenciál rozmetat základy, na nichž stála bohatá a mocná církev jeho doby (srovnejte: domů bylo v Praze cca 4100, kostelů 44, kaplí 27, dále ještě 3 kapituly, 16 mužských a 7 ženských klášterů. A k duchovnímu stavu náležel každý 25. až 30. Pražan). Napadal to, jakým způsobem tato instituce nakládala s majetkem. A nabádal další, aby se nebáli a řídili se svým svědomím, pravdou v Kristu. Aby nesledovali „životní jistoty“ (tehdy zvané třeba obročí či prebendy) a své vlastní pohodlí. Dnešním slovníkem: trval na svém právu na vlastní názor a život podle jiných než všeobecně přijímaných měřítek udržujících status quo vládnoucího systému. I dnes vidíme, kolik lidí takové postoje znejisťují. A těžko říct, kam by ho jeho důsledná a hluboká osobní víra zavedla, kdyby žil dnes.
Filmy o Jeronýmovi můžete zdarma shlédnout 20. 4., 27. 4. a 4.5. I s diskuzí.
Četba, na kterou se těším: Život a dílo Jeronýma Pražského, František Šmahel (Argo 2010)
Fakta a citace uvedené v tomto článku se opírají o starší dílo: František Šmahel: Jeroným Pražský. (Svobodné Slovo 1966)
Sečteno a zjednodušeno: Jeroným (mimochodem: Hiero-nymus, svaté jméno) jako symbol osobní odvahy, břitkého intelektu a non-konformismu. To vše ryze české, a z chudých poměrů. Přeju nám všem inspirativní jeronýmovský rok.
