Reklama
 
Blog | Olga Richterová

Proč nejedem?

Sedím ve vlaku z Drážďan, z Kirchentagu, a těším se z toho, jak němečtí evangelíci umí klást otázky, diskutovat a slavit a vůbec se sejít v počtu přes sto tisíc duší na jednom místě, a to každoročně už po třiatřicáté. Jenom těch postelí, co ve městě, kde se Kirchentag zrovna koná, poskytnou k dispozici místní!

A pořád nejedem. Stojíme už hodinu a tři čtvrtě v příhraničním Bad Schandau. Když se dozvím, proč, směju se ako šialená. Nejdřív ale z chodbičky zní: „Der Scheißstaat!“

Ženský hlas si lámanou němčinou vylévá zlost do telefonu. Dozvídáme se přes půl vagónu, že někdo je Arschloch a ještě jednou Arschloch a že trčíme v nějaké díře a možná za to může Baustelle. Skutečně by ale německé dráhy opravovaly koleje v půlnoční tmě tmoucí? Nezdá se mi to.

Kirchentag znamená spoustu živé hudby v ulicích, přecpané tramvaje a kostely a sály plné nejrůznějších programů, od diskuzí přes biblické workshopy po společné zpívání, vždy propojené určitým mottem. Letos jím byl citát z Matouše 2, 26 …tam bude i tvé srdce. První část verše (Kde je tvůj poklad) chyběla a v programech o tom, co je pro nás podstatné a na co se soustředíme, šlo právě o identifikování onoho pokladu. Akci podle svého gusta si ale mohl vybrat každý, nabídka byla jako vždy přepestrá a leckterého místního prý dost překvapilo, že náboženství nejsou jen písně z předminulého století a nudná kázání (v Sasku se k nějaké církvi hlásí jen asi 20 % obyvatelstva a v míře předsudků vůči církvím snad předstihnou i ČR).

Paní opět „telefonuje“ a v kupé po sobě nevěřícně pokukujeme. Něco do mě vjelo, zvedám se a jdu ji požádat o omezení jekotu. „Müssen Sie wirklich so schreien?“ ptám se docela klidně a unaveně a zafunguje to. Sice jako správná vzdorovitá čtyřicetiletá Maďarka „musí“, další půl hodina čekání ale probíhá v klidu. Dokonce se i dáváme do řeči se spolucestujícími. A pak to přijde. Slečna u chodbičky si vyběhne poslechnout průvodčího.

Reklama

„Nějací lidi si nechali ve vlaku věci, když naskočilo zpoždění 45 minut. Šli si prý koupit něco k pití. Jenže pak ho zas snížili, jen na 10. A hned jsme vyjeli.“ Diskutujeme, jestli celé EuroCity může dvě hodiny čekat kvůli třem kufrům a jestli to není výmluva ze strany železnice. Je ale pravda, že u vlaku stojí policejní auto… Do Bad Schandau přijíždí poslední noční spoj z Drážďan, vystupuje dav a pomalu se od něj odpojují tři postavy provázené uniformou, v rukou plastové lahve a jednu kabelku, míří do podchodu k našemu nástupišti… a za dvě minuty se expres dává do pohybu.

Je to možné. Že by si díky Kirchentagu dráhy řekly, že jejich pokladem jsou cestující a ne jízdní řád? Těžko soudit. Docela ale těm třem přeju, že je nečekala nervózní noc v cizí zemi. A ostatně, proč by se takovéhle věci neměly dít? Vždyť i v Drážďanech se nakonec našlo 12 000 potřebných postelí (většina lidí jinak spí v tělocvičnách a třídách). Polovina z nich v rodinách, které s církvemi nemají vůbec nic společného, ale z nějakého důvodu si přece řekly, že se zapojí.

Zlostná paní se ale důvod zpoždění naštěstí nedověděla. Jinak si neumím vysvětlit to, že už byl po zbytek cesty klid.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama