Reklama
 
Blog | Olga Richterová

Rozlámané ráno Tomáše Weisse

Ranní trable, nejednou popsané ponocujícími básníky, můžete pokládat za banalitu. Jenže v básni Tomáše Weisse otištěné ve sbírce Orchestr kostitřase (2007) na straně 11 jsou obrazy rozlámaného rána jen předehrou. Jen uvádějí do děje. Stejně tak ani měknutí a bolavá záda nepřicházejí ze dne na den, ale pozvolně.

Ráno rozlámané
kafe rozpustné
cigareta ještě legální
Sedím v křesle za rozbřesku
tichý jako sklenice vody
srkám a polykám
s dýmem si hraju při výfuku
Cítím, jak měknu, ve vší parádě sulcovatím
Půjčíš mi činky, vysvalovaný Henry?
Rozespalé sny o tvrdé bdělosti
bolavá záda, srůstající obratle
slyšitelné ucpávání cév, studené nohy
píchání u srdce
Jak to udržet v pohybu?
Vůlí?
Vzpírat?
Vzpírat se?

Táta mi nedávno říkal, že po třicítce začalo být probouzení těžší. Zpočátku jen maličko, ale prý už tehdy téměř vždycky něco vázne, něco zabolí. Natož později.

Z rozlámaného rána básníkova se tak stává rozlámanost stárnutí, zachycená v období, kdy se zdá být ještě trochu nepatřičná (autor se narodil r. 1966). Z banality se stává bilancování, ze zívnutí: „To přece taky znám,“ je závrať: „Tohle mě taky čeká?“. „A tak brzy?“

Reklama

bolavá záda, srůstající obratle
slyšitelné ucpávání cév, studené nohy

A navíc píchání u srdce. Potíž čistě fyzická, ale přeci jen naznačující, že úpadek tělesné schránky možná nebude tím hlavním trablem. Teď jen jestli pomůže začít se vzpírat, když ještě nic nebolí.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama