Chodíte do kostela? Zkuste si vybavit, kolik z těch, kteří s vámi pravidelně sedávali v neděli v lavicích, tam v průběhu posledních let chodit přestalo. Je to půlka sboru či farnosti, nebo spíš jednotlivci?
Nejeden farář či farářka si stěžuje např. na nižší počty dětí a mládeže (daný mj. rapidním poklesem porodnosti v devadesátých letech), ale ne na poloviční účast na sborových shromážděních. Tak čím to, že výsledky sčítání dopadly, jak dopadly?
Ony hlavně nedopadly tak docela tak, jak se na první pohled jeví. V čem je první kopýtko: Na rozdíl od předchozích sčítání obsahujících otázku po náboženském vyznání nebyla tentokrát tato otázka povinná. Pozoruhodné je, že se to neprojevilo jen na poklesu věřících, ale i na poklesu těch „bez vyznání“. Několik milionů Čechů nevyplnilo vůbec nic.
Srovnání s detailnějším šetřením ISSP každoročně prováděným v téměř 50 zemích celého světa, které D. Hamplová použila na již zmíněném studijním dni s názvem ‘Církev jako odpověď?’, navíc ukazuje, že u Čechů jde o něco jiného než „vrozenou nenáboženskost“. Silnou nechuť k institučním církvím (častý je i údaj ‘věřící bez církevní příslušnosti’) totiž vyvažuje neméně zřetelné tíhnutí k různým druhům magie a tajemných nauk (jen kolik astrologických časopisů je na trhu!). Skutečných ateistů u nás je jen asi 6 % obyvatel (navzdory populárnímu mýtu přitom ani u nás Buddha Hospodina nenahrazuje).
Vraťme se ještě k otázce po návštěvnosti bohoslužeb: právě to je podle ISSP v ČR velmi stabilní charakteristika. Ve sčítání se tedy patrně přihlásili ti „skuteční“, zapálení členové, kteří chodí, ne vlažní sympatizanti. Těch nejspíš ubývá.
Ukazuje to i kolísání odpovědí na otázku po náboženském vyznání: tato hodnota se u Čechů dost mění, což je s podivem a velmi nás to odlišuje od ciziny. Tam nebývá zvykem, že jeden rok vyznání zaškrtnete, druhý nikoli a pak zase ano – podle toho, na co je třeba zaměřený daný dotazník a jak si v jeho kontextu zrovna připadáte ne/věřící.
Čím to? Odpovídáme jako církve na otázky, které si dnes lidé kladou? Víme – např. při mediálních prohlášeních – jaký obraz Boha komunikujeme (třeba při pochodech gay pride)? Milujeme skutečně své nepřátele? Smrdíme moralínem, nebo druhé povzbuzujeme a obohacujeme? Možná jsou tyhle otázky položené na téže akci J. Ungerem příliš sebemrskačské. Na prvním místě totiž je to, že každá církev je instituce. A ty pod Řípem velký kredit nemají. Omezují svobodu, míjí se s potřebami současné společnosti a ukládají pravidla, jež samy nedodržují. A není to pomluva: každá instituce nás někdy v podobném smyslu musí zklamat.
Navíc v Čechách ani sami věřící (ve smyslu Kirchengänger, „chodících do kostela“) nevnímají církev jako společenství. Málokdy tam je vaše parta, vaši kumpáni. Pak se není čemu divit, že u nás je o tolik těžší věřit v církev nežli věřit v Boha. A říkám si, v kolika kostelích lidé po obřadu zůstávají na čaj, kávu a rozhovor, jak to znám z některých sborů.
PS: Powerpointovou prezentaci D. Hamplové s názvem Češi a církev ve světle sociologických výzkumů a zvukový záznam odpolední debaty s představiteli Řídícího výboru Ekumenické rady církví můžete stáhnout přímo zde na stránkách Ekumenické rady.
