napadají mne 3 věci:

1) V kontextu, v jakém je slovo „peklo“ užito, jde spíše o „očistec“ než o peklo jako takové. (Tj. pokud vím, v nesmrtelnost lidské duše věří křesťané obecně – nezávisle na tom, zda jsou evangelíky nebo katolíky).

2) Co se „stydění“ týče – to je věc nás všech. V podstatě úplně vždy, když si uvědomuji, že jsem jiným, než kým bych být měl resp. chtěl. (Stydění se vaší babičky má jen jinou podobu, ale v podstatě je stejné, jako je stydění se naše. Vy nikdy jste se nestyděla a za nic nikdy nestydíte ?)

c) Je to i moje představa o Nebi, že až se tam společně se všemi sejdeme a budeme vše o sobě vědět, že každý budeme mít důvod se za něco stydět.

Myslím si, že existuje jediná možnost, jak tento stav (očistec i „peklo“) proměnit v Nebe: Láska. Ať už je to teoretická láska Boha, či praktická – v podobě lásky těch, kdo stojí kolem nás.

Přeji vám laskavé srdce i praktický rozum.

I když o tom rozhodně nechci laškovat.