Komentáře: Babička má i nadále Alzheimera

Od: OlgaR

OlgaR — Thu, 18 Feb 2010 14:19:17 +0000

Noemi,
dík moc za pochopení! Nevěděla jsem, že i vy se staráte o babičku.

Od: Noemi

Noemi — Thu, 18 Feb 2010 08:45:21 +0000

Držím vám palce!
Postarat se dobře o starého člověka dá pořádně zabrat. Chtěla jsem napsat, že to není žádná sranda, ale při pomyšlení na naši babi jsem to zavrhla. Její hlášky by vydaly na román. Dá zabrat – hlavně myslím proto, že se v lidech zvýrazní dominantní rysy osobnosti. A když nás něco štve během života našeho blízkého, ve stáří, kdy se dostává na úroveň dítěte, aniž bychom s ním tak mohli jednat, to na nás klade ještě větší nároky. A provozní věci se též nedělají samy, jen je pak opravdu těžké vidět třeba nevděk, který může plynout jen z rozpaků blízkého. Takže se myslím máme spíš ujišťovat vzájemně, jak to zvládáme. A proto je dobré si o tom psát, protože pak se můžeme dovědět, že na tom nejsme takhle sami!

Od: OlgaR

OlgaR — Mon, 15 Feb 2010 15:12:30 +0000

Já si nejsem tak jistá,
že jde „vědomě Alzheimera nedostat“, rozhodně si ale myslím, že to, jak celý život uvažujeme, čeho se bojíme a na čem lpíme hodně ovlivní, zda pak nemoc bude k nesnesení, nebo ne.

Od: KF

KF — Mon, 15 Feb 2010 12:59:56 +0000

Pardon
za neuhlazený projev a za zkomoleninu aby jsme …

Od: KF

KF — Mon, 15 Feb 2010 12:57:41 +0000

Pro Martina
1) Kdo tu mluví o neštěstí a utrpení? Já ani ségra ne.
2) Zrada? Trochu silná slova, nemyslíte?
3) V tomto posledním bodě s Vámi souhlasím. Ale myslím, že je důležité o tomto tématu mluvit: Naše populace se dožívá čím dál tím většího průměrného věku – nejsme na to ale geneticky naprogramovaní a naše návyky neodpovídají času, který tělo a orgány využíváme. Proto se o ně musíme starat a pečovat – kdyby všichni lidé očistili svou mysl od nepotřebného, tak tu není žádný Alzheimer, ani války (ale tím si narozdíl od Alzheimera nejsem jist). Únava jater je cirhóza, únava imunitního syndromu je rakovina, únava mozku jsou deprese (brzy již nejrozšířenější nemoc na planetě) a Alzheimer.

Mluvme tedy o těchto problémech, aby jsme dali jasný signál (i třeba jen pár lidem), že má smysl makat na svém těle (a teď nemyslím v posilovně, ale vy mi rozumíte :)) S pozdravem KF

Od: OlgaR

OlgaR — Sun, 14 Feb 2010 15:56:36 +0000

Babzo, děkuju,
taky jsem si před zveřejněním říkala, že to snad je sdělné i pro lidi, kteří přímo nepečují o člověka s Alzheimerem.
Jinak Martine: „zrada“ je nestarání, ne zveřejňování, myslím.

Od: babza

babza — Sun, 14 Feb 2010 13:40:32 +0000

Martine,
odepisuji za Olgu – příliš s vámi nesouhlasím:-). O všem se má povídat, když z toho vyplyne závěr, že toho určitého člověka máme rádi. Naopak – myslím, že to slouží k naší kultivaci.
Nakonec je dobře, když o tom všem víme a připravíme se. Už jste četl úvahu o tom, jak je tato choroba čím dál četnější a co nás asi čeká?
Nakonec něco optimistického, co jsem slyšela nedávno: Na stárnutí je dobré to, že stárneme jenom jednou…..

Od: martin ondreját

martin ondreját — Sun, 14 Feb 2010 12:25:45 +0000

O neštěstí a utrpení druhých se čte dobře
ale řekl bych, že ventilování detailů bídného stavu tělesného a duševního vaší babičky, která o tom notabene ani netuší, je forma zrady. Jí není příjemné, že o jejích zhrošujících se neschopnostech ví její nejbližší, a vy ty podorbnosti ještě píšete do novin.

Od: Nikl

Nikl — Sun, 14 Feb 2010 09:35:08 +0000

Pisu pameti proto,
ze si to jeste pamatuju.
Kdyz to budu porad oddalovat, tak se take muze stat, ze si uz vubec na nic nevzpomenu.

Aby to pak se mnou nedopadlo jako s matkou moji zeny:-(
Jednu sobotu nam volala, ze pry nas v nedeli vezme na snidani. Druhy den nas vyzvedla u nas doma a vyjeli jsme na dalnici. Asi v puli nasi trasy jsme odbocili na vedlejsi cestu a na semaforech zastavila na cervenou, pak ‚naskocila‘ zelena a my ji rikame. Mami uz muzes jet, mas zelenou.
A ona rika: A kam vubec jedeme?
Moje zena ji radsi vystridala v rizeni.

Od: babza

babza — Sat, 13 Feb 2010 10:39:29 +0000

Před lety
se na mne obrátil s prosbou spolužák Toník. Bydlí již od své promoce s rodinou v Praze a zanechal tu v jedné hanácké vesnici mimo jiné i svou tenkrát ještě čilou a zdravou maminku a sourozence. Po letech (nepátrala jsem proč) se maminka ocitla v poměrně moderním Domově důchodců v okresním městě. Toník však při jedné návštěvě zjistil, že maminka, která má A. ch., je stále na lůžku. Protože jinak byla fyzicky zdatná, jen se neuměla obléci, poprosil mne, zda bych nevěděla o někom, kdo by se za ní
několikrát týdně zastavil, oblékl ji a vyvedl na procházku.
Byla to docela šťastná náhoda, že jsem znala paní, která před časem pomáhala mé dceři pečovat o trojčata a navíc bydlela v blízkosti DD. Takže jsem ty dva dala dohromady, domluvili se na četnosti návštěv a finanční odměně a pokud vím, tak ta paní se starala o Toníkovu maminku až do její smrti.
Proč to ale píši. Náš třídní profesor nám kdysi řekl: neztrácejte se ze zřetele – nevíte, kdy se v životě budete potřebovat. A bylo to tak.