Letos ten puťák s několikatýdenním miminkem (zatím v bříšku) nejspíš nedám. Zato jsem si dala novoroční předsevzetí: seženu místo sebe 3 další! Třeba je to akce právě pro Tebe. Takže: 1.-8.7 2017. Okolí Plzně. Dobré boty, spacák a otevřenou mysl s sebou. Ale nejdřív taky trocha odstrašujících informací.
Jak Festina lente, z.s. funguje? Parta zkušených „tlačičů a tlačiček“ organizuje od r. 1993 letní dobrodružství pro 10– 20 mladých i už ne tak mladých vozíčkářů z různých ústavů. Všechno je domluvené: jídlo, spaní, programy. Nováčci (zvaní neofyti) se jen přidají, a co je potřeba, to se naučí cestou. Zní to skvěle? Ano, ale zkušenost ukázala, že to zas tak snadné není. Neofyti někdy odjedou hned po dni nebo dvou, a jindy sice vytrvají, ale velkou pomocí nejsou. Proto nesháníme „jen tak někoho“.
Nejdřív ale pár fotek, z letošního Silvestra, který byl slunný, veselý, a obzvlášť rodinný (kromě našeho synka se přijely podívat i jiné „festinovské“ děti):
Samozřejmě, fotky vždycky vypadají jako spousta srandy, ale třeba na té předposlední je přece jenom poznat únava. A to to byl jenom dvoudenní Silvestr. Jaká je celá Festina?
Člověk si během týdenního starání, krmení, pomáhání s hygienou, každodenních přesunů a fyzických výzev (prohlídka hradu? no jasně! přes kořeny a tři vrstevnice? to dáme!) samozřejmě leckdy sáhne na dno. Pokud je ale dostatek lidí (cca 2 na 1 vozíčkáře), jsme v pomáhání vzájemně zastupitelní a není to vyloženě dřina (batohy s věcmi nám navíc vozí auto). Spíš to je většinou zcela nová zkušenost: jaké to je, permanentně být k dispozici, v noci vstávat kvůli cestě na záchod, při jídle pořád podávat, ptát se a krmit.
Nebo jinak: jaké to je, nemít ruce k držení, nohy k chození, nebo jazyk k mluvení. A to často i v případě, že v hlavě to jiskří a myslí!
Někteří nováčci se víc ptají, jak si vozíčkář co přeje. Jiní víc sami koukají: co je příjemné, co náročnější, kdy to drncá moc, kdy hrozí nuda… Každý se hodí k někomu jinému. A že je každý vozíčkář z těch, co s námi odvážně už roky na výpravy jezdí, hodně osobitý! Někteří by, kdyby vyrůstali v pečující rodině, asi zvládli i samostatný život. Většina ale jinou šanci než ústav nikdy neměla: potřebují péči 24/7. Někteří neměli přežít první rok, dva – a už jim je přes 50. Jiní si stále připadají jako puberťáci, a překulila se jim třicítka. Nejmladším (tlačičům i vozíčkářům) může být osmnáct. Věky nejstarších prozrazovat nebudu :-).
Máte ještě touhu vědět víc organizačních podrobností? Většinou spíme v tělocvičnách, viz fotka níže, a večeříme v restauraci (aby bylo jedno teplé jídlo denně). Snídaně a obědy bývají mazané na chleba, ale chutné :-). Hudební nástroje samozřejmě s sebou, tak i společenské hry, pokud jste fandové. Většinou se ale hlavně jen tak povídá. A chodí. Teda tlačí. (Mimochodem: kdo není zvyklý, mívá otlaky. Doporučuju vzít si s sebou cyklistické rukavice – větrají, a zároveň ochrání.)
Říkáte si, že byste to stejně rádi zkusili? Rozmyslete si to, a můžete mi zavolat, nebo napsat. Ráda pomůžu rozhodnutí, jestli se na tuhle unikátní akci hodíte. Nebo si nejste jistí, zda to je přímo pro vás, ale moc byste ji chtěli podpořit? Není nic snazšího! Stačí využít tento transparentní účet. Jak je vidět, zatím je na něm asi pětkrát méně, než je na letní puťák potřeba.
