Reklama
 
Blog | richterova.olga

DDR a 40. výročí srpna

Na 40. výročí bratrské pomoci jsem v Berlíně. Tři týdny se pod vedením bývalé východní Němky (r. 1979 se provdala na Západ) na mezinárodním semináři na Freie Universität zabýváme německou literaturou, většině z nás je kolem 20 až 25 a rádi diskutujeme.

21. srpna většina německých novin píše o „Einmarschi“ a o
tom, že německá vojska tehdy do ČSSR nesměla, což Ulbrichta děsně štvalo.
Východoněmecký tisk se přitom snažil vzbudit dojem, že Němci byli také při tom,
takže to byla vlastně dvojnásobná propaganda. Já zodpovídám dotazy na
Koudelkovy fotky a Dubčeka a připadám si jako expert na totalitní režimy, když
francouzským spolužákům vysvětluju, že agent komunistické tajné služby nedělal
práci jako každý jiný a neměl by dál pracovat pro demokratický stát. Čím víc se
ale dovídám o životě v DDR, tím jsem zmatenější.

Jak to, že se Haraldu Hauswaldovi, dnes slavnému autorovi
fotografií z východního Berlína, po vydání těchto fotek knižně západním
nakladatelstvím venkoncem nic nestalo? Jak to, že ho církev dál zaměstnávala
jako fotografa (kteréžto místo pro něj speciálně zřídila)? Jak to, že dál
dostával, trochu komplikovaně, ale přece, povolení fotit na různých významných
událostech? A jak to, že církev v DDR provozovala tolik různých zařízení,
zejména ústavů sociální péče pro seniory?

Samozřejmě,
byla to práce, do níž se nikomu moc nechtělo, a církev za malé peníze
zaměstnávala motivované lidi. Hlavně šlo ale o to, že přes církev šly do DDR
peníze ze Západu. Obnova památek, příplatky farářům, nejrůznější výpomoc – a
valuty pro režim. Platilo se i za emigranty, naše učitelka ale naštěstí nebyla
tak drahá. Za lékaře by BRD zaplatila víc. Otázku, jak to, že mohla vystudovat
pedagogiku, ačkoliv byl znám její kritický postoj k režimu, jsem si už nechala
pro sebe. V DDR to zkrátka bylo jinak.

Reklama

Díky
ekonomické závislosti na těchto penězích (celkem prý BRD za politické vězně a
emigranty zaplatila 3,3 miliardy marek, v přepočtu kolem dvou miliard
euro) se v DDR mnohem více dbalo na image a třeba zmiňovaného Hauswalda
jeho kniha nejen ohrožovala, ale i chránila. Čím známější jméno, tím tučnější
titulky v západních novinách, to samozřejmě platilo při postihu disidentů
ve všech zemích východního bloku, ale v západoněmeckých novinách byly
obzvláště výrazné. Souvisí to i s dalším zajímavým rozdílem.V DDR se prý
neuplácelo – alespoň ne penězi. Snaha udržet zdání legitimity režimu byla asi
mnohem důslednější než v tanky znovudobyté ČSSR a dařilo se jí i díky
západním penězům, které zvyšovaly životní úroveň „dederonie“.