Reklama
 
Blog | Olga Richterová

Kdo si myslí, že jsou muslimské ženy diskriminované?

V Budapešti, na setkání třiceti mladých lidí - z toho osmi muslimů - jsme hráli hru „Kde stojím?“. Každý v ní musí zaujmout postoj vůči určitému tvrzení. Bez diskuze si najít místo na pomyslné čáře mezi nápisy „souhlasím“ a „nesouhlasím“. Potom následuje debata a případné přemisťování. Kromě otázek typu „Jsou na tom v dnešní Evropě líp černoši, nebo homosexuálové?“ padla i ta z nadpisu.

Hru jsme hráli na samém začátku celého společného týdne, proto mě dost překvapili tři z pěti muslimských kluků v naší skupině. Stoupli si hodně blízko cedule „I agree“. Zato naše tři muslimky svým postojem ukázaly, že nesouhlasí. Ptali jsme se jich, proč.

1) Islám považuje ženu a muže za rozdílné (ale rovné!) bytosti, proto jsou také jejich role jiné. Nikoli jedna podřízená a druhá hlavní, ale svébytně odlišné.

2) Diskriminace žen v tzv. islámských společnostech není zakotvená v Koránu, ale v kultuře, způsobu vládnutí – nejde tedy o to, že jsou muslimky, ale o to, v jakých společnostech žijí.

Reklama

3) Podívejte se na nás. Copak jsme diskriminované?

První dva argumenty komentovat nebudu, nejsem odbornice na islám, zato k tomu třetímu můžu něco říct. Nejdřív jen holá fakta. Skupinka muslimů, s níž jsem se setkala, sestávala ze svobodných, bezdětných mladých lidí mezi 26 – 31 lety, všichni měli vysokoškolské vzdělání a až na jednu také všichni pracovali. Narodili se buď ve Francii nebo v Belgii, hovořili francouzsky, anglicky a Belgičané také vlámsky. Jejich rodiny pocházely z Tuniska a Maroka a například při celoskupinovém představování jídel své země dávali ostatním ochutnat nejen belgickou čokoládu, ale i tradiční marocké a tuniské dobroty

Co tak často zmiňovaný hidžáb? Ten nosila jen jedna ze tří našich mladých žen, generální tajemnice fóra sdružujícího evropské organizace muslimských studentů Femyso. Ostatní říkaly, že to je osobní rozhodnutí každé ženy, že důležitější je celkové oblékání. Že šátek přes hlavu pomáhá chránit cudnost, když ale žena nechodí oblečena příliš vyzývavě, je to také v pořádku. A ostatně se šátkem by např. jedna z nich nemohla být zaměstnaná jako sociální pracovnice… Nosily tedy dlouhé nohavice, přes ně takové pološaty, dlouhé rukávy, žádný výstřih. Je pravda, že jim to ale dost slušelo. Kluci nosili džíny a tričko.

Co se týče např. vzdělání v Koránu, potažmo v arabštině, chodily holky také do „nedělní školy“, stěžovaly si ale, že měly špatného učitele. Že je nic nenaučil. Je pravda, že i kluci si stěžovali, že nečtou tak plynně, jak by rádi, stejně na tom ale byli přinejmenším tak, aby mohli vést modlitbu. Neptala jsem se už, zda je učitel pro děvčata vždycky horší.

Jeden večer mě právě naše jediné děvče s hidžábem překvapilo otázkou, jak důležité pro nás křesťany je panenství. Že pro ni hodně, ale že stejně tak je pro ni důležité, aby byl čistý i její budoucí muž. A že ví, že po dívkách se to vyžaduje mnohem víc, protože to je poznat, a že přinejmenším polovina muslimských mužů to nedodržuje. A že se radši nevdá, než aby si někoho takového vzala.

Znova jsem si to připomněla předposlední večer, kdy se právě jeden z muslimských kluků ztratil s holčinou s Gruzie… Nikdo neví, kde byli a co tam dělali, a taky se k němu druhý den všichni chovali úplně normálně. Nebo hned první večer dva z nich vtipkovali se dvěma modrookými děvčaty, že se vezmou a oddá je přítomná italská valdenská farářka. Vedle téhle čtveřice jsem seděla a byla to nevinná legrace, na druhou stranu jsem ale nezažila nic podobného s našimi muslimkami. Prostě si to nedovolily.

Byl to jen týden, bylo nás tam pár a vím, že má zkušenost je selektivní a subjektivní. Stejně jako se mi ale nesmírně líbila celková vřelost, přátelskost, živost těch osmi „našich“ muslimů, a nesmírně mě překvapilo, že většina z nich se před naší akcí viděla jednou či dvakrát, ač všichni, i kluci s děvčaty, působili jako velcí kamarádi, měla jsem na paměti ty tři souhlasící, že muslimky jsou diskriminované.

Obdivovala jsem důslednost, s níž dodržovali své náboženství (zejména předepsané modlitby), mrzelo mě ale, že nemůžou naši modlitbu brát také pro sebe jako rozhovor s Bohem, protože nesplňuje předepsané formální požadavky. Cítila jsem se s nimi moc dobře (líp, než s mnohými křesťany, o tom žádná) zvali jsme se navzájem k sobě domů a doufám, že se ještě někdy uvidíme. Zůstává mi ale pocit, že holky při obhajobě svého nesouhlasného postoje bránily zejména svou víru, že tomu tak není. Přinejmenším ty tři, které jsem potkala, se zkrátka snaží věřit, že nejsou diskriminované. Možná by ale připustily, že se někdy měří dvojím metrem – zkusím se jich zeptat. Už jsem se po emailu ptala jednoho z těch muslimských kluků, proč stál, kde stál. Zatím neodpověděl.

PS: 2. 12. mi oslovený kamarád muslim odepsal, že je rád, že jsem se zeptala, ale že potřebuje čas. Angličtina, v níž mi bude odpovídat, není jeho největší hobby – a je to těžká otázka. Ale nevykecal se z ní, do konce týdne odpoví. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama