Komentáře: Nevim, jaký to je bejt vozíčkář

Od: Alethia

Alethia — Mon, 26 Jul 2010 09:44:37 +0000

No…
Z vlastních zkušeností s péčí o člověka na vozíku můžu fundovaně říct, že někteří z nich upřednostňují péči (pokud možno) jednoho člověka během jednoho úkonu (protože se jedná o intimní věci jako jídlo a WC a jak říká Petra O., mohou se cítit „podřadně“), obzvlášť lidé, co jsou „vězni ve vlastním těle.“ Navíc každý člověk je jiný, každý své postižení bere jinak. Někdo se otevřeně naštve na asistenta, když tento způsobí třeba neúmyslně něco, kvůli čemu se člověk cítí dotčen, někdo zase zaujímá postoj „já zvládnu všechno“ a doma se topí v tiché depresi, a někomu je všechno jedno. Nechci jako asistent nikoho odsuzovat nebo srovnávat s jinými, ale lépe je učit se s ním pracovat (i když jsem ráda, že lidé jsou různí a občas narazím na člověka na vozíčku, který spíš psychicky podrží mě než já jeho!) Naštěstí mám ale ve své práci příležitost setkávat se s různými typy lidí a průběžně se učím reagovat na to, jak se cítí a jak to dávají najevo.

Od: OlgaR

OlgaR — Wed, 14 Jul 2010 13:47:27 +0000

Evko, Zbysku
Evko – dekuju, ano, je to akce, kde jsme jako naprosti laici a dobrovolnici a prave o to jde. Zkusenosti se predavaj od starsich tlacicu.

Zbysku, prave v tom je situace v nemocnicich jina – tam to skutecne je o organizaci prace. Kdyz jste se zminil, ze jde i o to rict vozickari, jak se citime my, neda mi to: v pokusu o diskuzi, ktery jsem v clanku vynechala, jsem Honzovi rekla, ze se muze stat i to, ze si tlacic s vozickarem tak uplne nesedne, a on na to: „to je jeho problem“. Ale nechtela jsem to do clanku davat, protoze by ho to posunulo moc jednim smerem.
G., diky za zastani.

Od: G.

G. — Wed, 14 Jul 2010 13:35:09 +0000

Mindě
No jasně, Mindo, hlavně nikdo nikdy nemluvte/nepište o tom, že se snažíte pro někoho něco udělat nebo že jste už, nedejbože, někomu pomohli, je to jen odporné laciné předvádění se, držte hubu a krok… hehe :-))

Od: Zbyšek

Zbyšek — Wed, 14 Jul 2010 12:34:05 +0000

střídání
Ahoj, půl roku mě po úrazu krmili zdravotní sestry. Vžycky to byla věc menedžmentu. Ty ochotné se nestřídaly, ty „unavené“ se střídaly. Stačil by říci důvod, proč nemá jedna tolik (asi 15minut) času. Jestli ti zatím vystydlo jídlo, je to tvůj organizační problém. Při únavě se všechno jeví jasněji… Když máš svého vozíčkáře plné zuby, řekni mu to, taky potřebuje o sobě nějakou informaci. Vždyť je to s ním dřina. Měl by vědět, kolik odpočinku potřebuješ a on to vydrží.
Jsou vozíčkáři, kteří by si zasloužili vzít něčím po hlavě, ale tady je klientova zakázka jasná. V tomhle směru je stereotyp moc důležitý (nestřídání). Střídání je nouzová situace a ta u oběda určitě nevypukla.
Vy asistenti máte v tomto směru (nevíš jaké to je) zkrátka hendikep. Vozík je vysoká škola v omezování… a vztekání se, je jen taková přestávka 🙂
Můžeš ho naučit jak pečovat o svého asistenta. To je, ale pro změnu, vysoká mateřská.

Od: Evka

Evka — Wed, 14 Jul 2010 09:25:26 +0000

Nedá mi to nereagovat
Podle vašeho vyprávění to nebyla akce, kde vy byste byli „najati“ k péči o lidi na vozíku. A proto mi přijde normální, že stejně tak Honza může říct, že mu něco vadí, i vy můžete říct, co vám vadí. Vytváříte rovnocenný vztah a svým zdravým kámošům byste se určitě neostýchala říct, že jste unavená a taky se potřebujete najíst. Nemáte zkušenost „na vozíku“, ale ani Honza nemá zkušenost „asistování“. I proto podnikáte společnou akci, abyste více poznali druhou stranu, ale zároveň si to i užili. Proto mi vaše reakce přijde na místě. Nehloubám teď nad tím, jak je Honza zvyklý na pomoc – důležitý je, jaký si nastavite pravidla fungování spolu na akci. A stejně jako Honza, i vy se tam máte právo cítit dobře. Tak se příště určitě nebojte mluvit 🙂

Od: minda

minda — Wed, 14 Jul 2010 01:03:34 +0000

Olgo, jste bezcitná
Lacině se ukazujete a přitom za to nestojíte.

Od: Lenka Beranová

Lenka Beranová — Tue, 13 Jul 2010 23:13:50 +0000

Ještě pro Olgu
Nevím přesně, jak je to u profesionálních osobních asistentů, ale na takové akci, o které píšeš, a v situaci, v které jsi byla, ses myslím zachovala úplně normálně. Je samozřejmé, že se snažíš lidem, kteří pomoc potřebují, ji poskytnout, jinak bys asi na podobnou akci nejela 🙂 Ale každej máme nějaký svoje hranice a když se na ně narazí, tak to můžeme dát najevo a říct ne, tohle už nechci. Myslím, že pocit, že lidi s handicapem nemůžeme nikdy v ničem odmítnout, není na místě, tím už jsou pak v roli chudáků a ne partnerů a kamarádů.
Zdravím a těším se, že se třeba někdy na nějaké akci potkáme 😉 Lenka

Od: yogumin

yogumin — Tue, 13 Jul 2010 22:53:50 +0000

Neco malo ke krmeni
Kdyz krmim ryby v akvariu – hazim jim vetsinou pravou rukou. Nedavno jsem u krmeni asi zmoulal rohlik nebo co – a tak jsem jim to tam nahazel levackou.

Neverili byste, jak byly vsechny ty ryby nasrany. Az na Danteho, samozrejme.

Dante je bily zralok.

Od: Lenka Beranová

Lenka Beranová — Tue, 13 Jul 2010 22:41:59 +0000

Užitečný život se hlásí 🙂
Ahoj, děkuji Onřejovi, že zmínil naše sdružení a doplním aktuální informace. Kromě Tisícovek, které zmínil, teď organizujeme dva zážitkové kurzy (www.vproudu.cz, http://www.arbor-vitae.cz), aktuálně pro oba běží přihlašování. Jsou pro integrovanou skupinu, to znamená z 25 lidí má třeba 5-7 nějaký handicap. Snažíme se, aby skupina byla soběstačná a všichni, zdraví i s handicapem, si mohli prožít plnohodnotný program zážitkového kurzu a nevznikaly role klient – asistent. Kdo zrovna potřebuje pomoc, tak si o ni řekne, kdo zrovna chce pomáhat, pomůže, jako v normálním životě, a nemusí to být zrovna jenom vozíčkář, může to být někdo, koho bolí nohy a potřebuje poponést batoh 🙂 Během kurzu se navíc při hře na vozíčku ocitnou úplně všichni, takže to trochu člověk přestane vnímat. Samozřejmě ne vždy se to ideálně daří a navíc není tento přístup použitelný ve všech situacích, dobré je, že existují různé přístupy a různé akce, jako třeba Festina Lente 🙂

Od: G.

G. — Tue, 13 Jul 2010 21:28:18 +0000

Taky přispěju odkazem 🙂
[http://koleckanacestach.cz/]