Nejspíš je to tím, že nejsem grafoman. Miluji dobře napsané texty (a krásné projevy, pro ty máme my tlumočníci tradičně slabost), ale už ve škole jsem se při psaní esejů hodně trápila. Chtěla jsem, aby slova a odstavce do sebe zapadaly, jak mají, a to chce čas a úsilí.

Manžel je nejspíš rád, že nejsem totální grafoman. Když jsem psala víc, stěžoval si, že jsem myšlenkami pořád jinde. Měl pravdu: slova na cestě do textu obléhala moje myšlení.

I při psaní blogu se trápím, a zároveň bych se do toho úplně ponořila, kdybych neměla rodinu a práci. Když si přečtu, co jsem napsala od listopadu 06, mám radost. Každý článek dokumentuje kus mého myšlení, do každého jsem vložila kus sebe.

Líbí se mi, že píšete pečlivě a máte svoje témata. Jenom si někdy u Vás (a Petry Závorkové) vzpomenu na rozhovor s jedním známým o tom, že dnešní mladí jsou nějak moc vážní a cílevědomí…

Dneska mě pobavilo, jak jsme úvodem napsaly obě skoro totéž, ale Vy jste ubývání slov stihla mnohem rychleji.