Moc programu jsem letos nestihla, ačkoliv
mě lákala většina nabízeného. Nakonec mi nejvíc utkvělo odpoledne, kdy
Miki mluvil o emo subkultuře a o skinheadech. V publiku samozřejmě byla
spousta dredů a batiky, nijak se to ale netlouklo s přednášejícím v
seriózním oblečení úspěšného novomanžela (na jeho anarcho-punkovou
minulost ukazoval jen takový canfrňous na temeni hlavy).
Tenhle program byl v dost výrazném kontrastu k dopolednímu povídání
Jara Křivohlavého (Jaro se jmenuje proto, že ho rodiče chtěli
pojmenovat Borek, to jméno však nebylo v kalendáři a tudíž úředně
neexistovalo. Ale bylo 21.3. a v kalendáři červeně stálo…). Narozdíl
od stylu, od Mikim popisované snahy nějak působit, představil pan
Křivohlavý ve zkratce, čím v životě prošel, a jen mimochodem nás mohlo
zasáhnout těch věrohodných a místy určitě velmi těžkých více než
osmdesát let.
Netuším, kolikrát ještě pojedu na Sjezd. V osmdesáti téměř jistě ne,
možná ani ve třiceti ne – kdo ví. Zarazilo mě letos, jak rychle se nám
ty naše životní příběhy začínají řasit, získávají na délce i na hustotě
tkaniny. Obzvlášť mě vyvedlo z míry, když mi němečtí konfirmandi,
kterým jsem tlumočila některé programy, zcela automaticky vykali. A
nenechali si to vymluvit. Jinak to pro ty nejmladší z nich asi byl
náročný víkend, všudypřítomný halas a šrumec pro ně neměl kouzlo
shledání třeba po roce, a hlavně – nerozuměli. Was soll’s?
Snažila jsem
se jim i sobě vysvětlit, že se hlasitě a možná zdánlivě chaoticky, ale
jen díky práci spousty organizátorů velmi radujeme. Spíme a přemýšlíme
na přednáškách, čutáme do mičudy na sportování, zpíváme, sedíme u čaje,
čekáme ve frontě na oběd…
A zrovna v té frontě mi došlo, kolik v ní je ukrytých přátelství. Že to
je taková zásobárna, z níž se loví v pravý čas. I v době, kdy třeba
dávno nebudu jezdit na Sjezdy. A třeba o sobě pak v tom případném
staršovstvu či na biblické, koncertě, či kdekoli jinde ani nezjistíme,
že jsme kdysi stáli v jedné frontě.
