Hned v prvním vlaku jsme se zeptali, jak se ocitli v Německu. Mají stipendium jako my? Ne, oba si prostě vybrali zdejší univerzitu. M., kterého tipuji na pětadvacet, programuje. Saarbrücken má v tomhle oboru výbornou pověst. Nechápala jsem však, proč si nevybral školu, kde i bakaláře informatiky nabízejí v angličtině, když tu umí skvěle. Prý má ale němčinu rád. A původně začal po odchodu z Íránu navštěvovat univerzitu v Dubaji, jenže tam jsou vysoké poplatky za studium, drahý život a malá podpora výzkumu, řekl nejdřív. Devatenáctiletá N., jeho přítelkyně, za sebou má semestr medicíny doma v Íránu. Seznámili se tady, oba chodí na přípravné kurzy němčiny a za půl roku snad začnou studovat své obory.
Oba byli moc milí – a naprosto „normální“. I to, jak se k sobě chovali, nebylo ani nevkusné, ani příliš odtažité. N. měla džíny a svetr, M. manšestráky podobného odstínu jako můj Michal a i bundu stejné značky. Globalizovaná mládež, která stejně jako my hledá dobré vzdělání na Západě. Jenže když N. vyjde v Íránu na ulici, musí mít na hlavě šátek a džíny jsou povolené jen když je ke kolenům překrývá kabát. Za ruku by se tam chytnout taky nesměli, natož dát si letmou pusu. Írán je jediná země světa, kde je povinnost nosit hidžáb ustavena zákonem a platí tedy i pro turistky. M. už po střední škole odešel s rodiči do Dubaje, protože se otec nechtěl zapojit do podivných obchodů státní ropné firmy, které mu sice mohly přinést pěkné peníze, ale v podstatě by znamenaly okrádání ostatních Íránců, řekl později.
V Dubaji to ale je tvrdé. Neuvěřitelné výhody v podobě příspěvků na cokoliv od studia po sňatek, obrovského porodného či vlastního domu, který dostanete zhruba po dvou letech od žádosti, platí jen pro několik set tisíc občanů. Další statisíce tam sice žijí a pracují, nikdy ale nebudou mít nárok ani na trvalý pobyt, natož podporu v nezaměstnanosti, a v okamžiku, kdy se jejich firmě přestane dařit, musí pryč. Krom toho na založení firmy potřebují dubajského společníka. Ročně takovému společníkovi za poskytnutí jména pro úřady odvádí částky v řádu několika tisíc dolarů, on přitom nemusí hnout ani prstem.
Když M. během studií v Dubaji přivedl první arabský tým do celosvětové programátorské soutěže, pokusil se dubajské občanství získat. Chtěl šejchovi slíbit, že proslaví jméno jeho zemičky. Protože je ale Íránec, jeho žádost se k šejchovi asi ani nedostala. Úplatky pro patřičného úředníka by pak musely být v řádech stovek tisíc dolarů. Definitivně si prý řekl, že zkusí štěstí jinde. Pořád jsem ale nechápala, proč odešel zrovna do Německa.
Taky se mi zdála divná ta lhostejnost, s níž mluvil o kamarádech v Íránu. Ano, na demonstracích v červnu mnohé zmlátila policie. Spousta lidí zmizela a vůbec se neví, kde jsou. V Íránu se ale dá docela dobře žít, když se člověk neangažuje. Když se nezajímá o politiku, nechají ho na pokoji. Jen při zmínce o revoluci v osmdesátých letech M. utrousil, že kdyby věděl víc, asi by to ani neunesl. Takže radši nezjišťuje. A jako programátor prostě v Íránu nemá šanci už proto, že tam na software (a nejen na ten) v podstatě neplatí copyright. Ani by se neuživil.
Po vystoupení z vlaku ve Speyru na povídání nebyla nálada – všichni jsme cvakali. Nejlepší foťák měl právě M. Když se sešeřilo, držela mu N. dálkově synchronizovaný blesk. Prolezli jsme útroby ponorky U9 i nikdy nevzlétnuvšího Burana. V Gedächtniskirche, „protestantské katedrále“ postavené r. 1904 na připomínku protestantského sněmu z r. 1529, někteří zdřímli při působivé zkoušce tamního sboru, na nádraží jsme nakoupili pohledy. Až na zpáteční cestě jsme navázali na nedopovídané.
N. byla ucabrtaná a unavená, ale M. zajímalo srovnání s komunismem (v dnešním Íránu třeba téměř nejde neporušit zákon, novináře není problém zavřít za jakýkoli zástupný prohřešek) a můj názor na Anglii a na Německo (zmínila jsem totiž svůj britský pobyt). Ze středoevropského pohledu posledních 100 let jsou Britové hrdinové, a Němci problematický soused, nastínila jsem mu. Ale v Íránu, namítl, nám Němci zavedli technické vysoké školství, pomohli se stavbou mnoha důležitých zařízení a naučili nás je obsluhovat. Když odešli, vzali si trochu ropy a nechali know-how. To Britové si vzali mnohem víc, než nám dali, a chovali se jako okupanti.
Takže to, že dnes studují se mnou v Saarbrückenu, není jen racionální puzení za dobrou školou a co nejnižším školným, ale i ozvuk dávných koloniálních svárů? Tuhle temnou stránku britských dějin skoro neznám. Jejich rozhodnutí mi začalo dávat smysl. A lhostejnost? Když jsem si M. přidávala na facebooku do „přátel“, podivila jsem se plameni na jeho profilové fotce. To je mapa hořícího Íránu, solidarita s těmi, kteří se po volbách ptali „Where is my vote“, vysvětlil mi a přidal odkaz na fotky z červnových událostí. Sice to neřekl nahlas, ale najednou mi došlo, že za zdánlivou lhostejností se skrývá prostě touha žít v zemi, kde je svoboda a kde se dá vydělat poctivou prací. Před dvaceti lety bych na tom asi byla podobně.
PS: Připadám si paranoidně, že se bojím říkat M. a N. pravými jmény, a přitom by každý tajný určitě dohledal, o kom píšu. Aspoň by si ale musel dát tu práci.
