Při dalším kole vysvětlování, že peněženku nemůže najít, protože
ji někam dali „chlapi“, a cedník (prkýnko, telefon, chleba…) že je někde
založený, protože teprve včera po dlouhé době přijela, ve mně něco prasklo.
Vždyť ani jí nepomáhá, že jí všechno odkejveme, pohladíme, přestaneme hledat!
Šly jsme na hřbitov, za dědou, a já ji cestou držela za ruku a
snažila se jednoduše a srozumitelně vyjádřit, že vůbec nevadí, že už toho hodně
neumí a nezvládá. Že to je fuk – hlavně ať se tím netrápí. Hlavně ať se to
nesnaží maskovat a skrýt.
Mnohokrát mně i bráchům vyprávěla, že jako vedoucí knihkupectví schovávala
žádané knížky pro ty, kteří si je „zasloužili“, a druhým říkala „Ne, nemáme, moc
mě to mrzí.“ Nepochybuju, že to uměla hrát děsně přesvědčivě. Stejně tak uměla
říkat lidem to, co si myslela, že chtějí slyšet, i mimo práci – a dnes se zase
snaží seč může, aby se chovala tak, jak si myslí, že se to od ní čeká.
Přišly jsme ze hřbitova a začalo to nanovo. Znovu ta samá
vysvětlení, proč jí to či ono nejde. „Víš, babi, ty máš prostě takovou nemoc,
kvůli který zapomínáš. To nevadí. Nic si z toho nedělej, měla to tvoje
maminka a jednou to asi budu mít i já. Je to holt dědičný.“ Snažila jsem se to
říkat co nejvlídnějším tónem, dívat se jí do očí, hladit ji po ruce… Jak to
přijme jsem ale vědět nemohla. Reaguje velice různě. Vidím jí ve tváři
nesouhlas: „Uvařím si, vyperu,…“ (nic z toho už asi dva roky nedokáže). „No,
babi, už tak docela ne, ale to fakt vůbec nevadí. Já to budu mít taky.“
Docela jinak, smířlivě a s úlevou najednou říká: „To bych ti
nepřála. Snaž se. Já moc zkusila, to proto…“. Takhle si to vysvětluje. „Vyhýbám
se lidem, to jsem dřív nikdy nedělala. Já když nevím, tak řeknu, že nemám čas,
a zmizím.“ Říká, že se stydí a že ji to trápí. Znovu se snažím vysvětlit, že se
s tím nedá nic dělat, a že to nevadí. „Já s nima takhle sedím a jen
se usmívám a mlčím. Hlavně nic neříct. A pak se zeptám, jestli pro mě mají
práci.“ To už mluví o mých rodičích, o rozhovorech u nás doma. Plynule
navazuju: „Babi, my víme, že moc nerozumíš, ale to přece vůbec nemusí vadit…“
Přikyvuje na moji otázku, že je ráda mezi lidmi, a přikyvuje i na to, že když o
té nemoci všichni víme, nemusí chtít pořád pracovat. Že může jen tak sedět, jen
tak být…
V duchu jásám. Upřímnost funguje! Odběhnu do vedlejšího
pokoje a najdu babičku zarytě mýt nádobí a uklízet. „Tohle ještě zvládnu,“
řekne mi. Přece jen jsem ji urazila. V hloubi sice ví, jak to s ní
je, ale je buldok a bojuje. A možná je to tak lepší.
