„Jak jsem sem přišla?“ – „Po snídani jsme tě přivezli, teď jsme na procházce po obědě a v pět pojedeme zpátky.“ Vidím nevěřícný výraz a dodávám: „Za tři hodiny, babi.“
Co to jsou tři hodiny? Dvě přednášky, hrubý překlad pár normostran textu, třetina mé ideální noci. Babička ale hodiny už dávno nepojme. Zdá se, že žije z minuty na minutu, a na těch třech hodinách ji uklidňuje nejspíš samotná skutečnost, že něco bude. Že ji nečeká úplné prázdno. Že se svět sice zdá být bezdůvodně chaotický, někde se v něm však skrývá struktura.
Nedávno ale překvapila. Zdánlivě pospávala u rozhovoru s návštěvou, která líčila příběh vzdálené příbuzné, taktéž stižené Alzheimerem. Vypadala tak nepřítomně, že se ostatní bavili i o ústavu, v němž dotyčná paní nakonec skončila, protože už prostě nebylo možné starat se o ni doma.
Uplynula asi hodina a od toho hovoru babičku dělila cesta autem a svačinka. Zničehonic se přece zeptala: „Že mě nikdy nedáte do ústavu?“ Jak velký strach ji přiměl si to zapamatovat? Je v ní to trauma, že do ústavu dala svoji vlastní alzheimerovskou maminku a ta do tří měsíců zemřela, skutečně tak hluboko, i když normálně ani neví, že nějaké ústavy existují?
Dneska by přitom jí samotné už v dobrém ústavu asi zle nebylo. Pozitivně reaguje víceméně jen na dvě jména, není ale úplně jisté, zda si je spojuje s jejich nositeli, a lidi hodnotí podle toho, jak se k ní chovají. Jestli ji při vstupu do místnosti dost hlasitě pozdraví, jestli ji zapojí do nějaké činnosti, jestli jí dají něco dobrého. A pak je důležité, jestli jste chlap, nebo ne.
Před ženskejma totiž zatíná zuby a předstírá, co všechno ještě nedokáže. Od žen taky hůř snáší připomínky – vzteká se, že je stará osoba a danou práci dělala už tolikrát, že to líp prostě nejde. Bráchové to mají jednodušší. Jednak s nimi mnohem častěji dokáže spokojeně sedět a pozorovat je, mnohem klidněji od nich ale přijímá i drobné rady, co má dělat.
Že to je nespravedlivé? Ještě před pár měsíci si třeba pamatovala moje jméno (a s ním taky to, že k ní nějak patřím), zatímco kluky tehdy neznala už přinejmenším půl roku. Pořádně mi to došlo až minulý týden. Zeptala se mě: „A čípak ty jseš,“ ale odpověď k ní evidentně nepronikla. Slyšela jen tón mého hlasu a cítila, jak ji držím pod paží. (Stěží ujde i jen kilometr – někdy to je tři sta metrů, když má dobrý den jsou to ale i kilometry dva).
Jak vlastně tráví ty hodiny a hodiny, kdy sice je mezi námi, z dění kolem sebe už ale vnímá jen útržky, které si dohromady nepospojuje? Houbelec blažená nevědomost. Spíš permanentní úzkost zmírňovaná naším ujišťováním. Rozklad mozku podle všeho, na co si babička stěžuje, skutečně bolí. Alespoň ale netrpí nespavostí a začíná pochrupávat i přes den, požehnání pro ni i nás pečující. Stejně tak jí zůstalo, že je vděčná za každou srandu. Vtípek už třeba sama nedokáže udělat, ale z šibalského mrknutí provázejícího neúplnou větu je poznat, že se o něj pokusila.
To jsem zvědavá, jaké osobnostní rysy by jako poslední opouštěly mě. Ráda bych byla taky tak vděčná za jakoukoli péči a laskavost. Míň by mohlo být zabejčenosti a touhy zůstat samostatná (projevuje se zejména odmítáním – „nebudu ujídat“). To je ale asi úplně nejtěžší. Jde to vůbec, nemít strach z bezmocnosti?
PS: Tento text navazuje na bratrův článek popisující babiččin současný stav a můj článek o tři čtvrtě roku starší.
