Po počátečním týdnu, během něhož do něj hustili základy češtiny a kulturní specifika středoevropské kotliny, jsme si v roce 2001 jeli pro Masakičiho. Znali jsme se už z fotek a podrobných dotazníků, ale stejně to je nezvyk. Kdo to u nás bude celý další rok? Bude se mu u nás líbit? Sneseme se? Věděla jsem, že když je zle, kancelář vyšle do rodiny psycholožku, případně najde novou rodinu. Pravidelně se objevuje také dobrovolník, který sám absolvoval rok u jiných rodičů. Bylo to ale prostě poprvé.
Náš Japonec Masakiči se nicméně do tří měsíců naučil česky natolik, že se ve škole domluvil a začal hrát fotbal za tým z naší vesnice. Ne že bychom byli bůhvíjak vzorová rodina, vůbec ne, jen máma s tátou měli chuť do toho jít a mít na rok další dítě, kterému poskytli postel (ubytování) a jídlo. Všechno ostatní si hradili Masakiči i za dva roky poté Lydi sami.
Mám teď tedy dva další sourozence, a oni mají zase zkušenost z úplně jiné rodiny v jiné zemi. A taky se mají kam vrátit, ne jako já, která po ročním pobytě na internátní škole severním Porýní musela na návštěvu přijet se stanem a přespat na louce. Lydi se z druhé strany Krušných hor dokonce rozhodla do Čech přestěhovat, teď studuje a bydlí v Praze. Zároveň jsme měli jednu špatnou zkušenost: kluk z Thajska u nás vydržel jen měsíc. Maminka za něj vyplnila dotazník, vymyslela mu fiktivní koníčky a vyslala ho do světa. Nejenže se tedy k naší rodině vůbec nehodil, navíc se ani nesnažil. Většinou to je ale naštěstí přesně naopak.
