Každý, kdo patří k nějaké menšině, o níž panují negativní stereotypy, kvůli tomu asi někdy pocítil rozladění. Podle naturelu některý řekne, že to je únavné, jiný, že ho to ale pěkně… A ještě jiný třeba někoho praští. Není vždycky snadné své okolí opětovně přesvědčovat, že jste „normální“ – a to i třeba v případě farářů nebo jejich rodin.
Mě osobně třeba štve, když se jako argumenty proti křesťanství vytahují buď křižácké výpravy a upalování čarodějnic, anebo ty nejhorší výstřelky současnosti – američtí militantní zastánci „práva na život“, kteří proti potratům bojují i vražděním lékařů, nebo sekty (např. Svědkové Jehovovi se také ohánějí Ježíšem…). Ani poukazování na extrémní tradicionalisty a konzervativce v církvi, někdy nazývané „ultras“, mi nepřijde fér. Za relevantní považuju kritiku běžné praxe. Toho, s čím se většina lidí v církvi setká. Toho, co můžeme svým působením v církvi ovlivnit a co hraje roli v tom, zda v ní chceme zůstat.
Zní vám to aspoň trochu rozumně?
A proč teda tolik lidí – včetně křesťanů – zatracuje islám jako náboženství teroristů? Proč si nikdo nevšímá stamilionů běžných věřících, z nichž většina islamistické teroristy odsuzuje?
Znám osobně několik desítek velmi schopných a milých evropských muslimů a muslimek. Nevím, jak velkou část muslimské populace v Evropě představují. Vím ale, že je intenzivně trápí, jak je vnímá většinová společnost. Nemají vliv na to, že jedna teroristická organizace zbořila dva důležité mrakodrapy, ale dobře cítí, že se jim špatně hledá práce a bydlení. A že je v jejich zemi moc nechtějí, ať mají školy jakékoli.
Co byste na jejich místě cítili? (A neříkejte prosím, že byste šli domů – tam už jsou.) A co si myslíte, že byste na jejich místě dělali? Já jenom sleduju, jak třeba po pochodu fašizujících britských nacionalistů jménem English Defence League pár britských muslimů na Facebooku psalo komentáře, že si začínají připadat jako židé před druhou světovou. Přitažené za vlasy? Ale realita je, že oni se tak někdy cítí. Stejně jako je otázka, jak se k tomu postaví.
Nezavírám oči nad tím, že islám v Evropě (schválně ho odděluju od jiných částí světa) má své problémy (např. postavení žen), stejně jako to vědí i mnozí muslimové. Jen chci upozornit na to, že současná vlna akutní islamofobie problém jenom zhoršuje. A mám pocit, že právě křesťané, menšina, vůči níž panuje poměrně dost negativních odsudků, by se muslimů měli zastat. To nejhorší, co se může stát, totiž je, že muslimové skončí v ghettech, zahnaní do kouta a bez vyhlídek do budoucnosti.
To je, mimochodem, přesně to, co se stalo v Birminghamu velké irské menšině poté, co IRA – tedy zjednodušeně řečeno několik irských fanatiků – odpálila r. 1974 několik bomb v hospodách. V reportáži BBC k danému tématu vypovídá očitá svědkyně, že jedné paní ty bomby zabily syny a pár dní poté šla do pekařství, kde ji ani neobsloužili, protože byla Irka. Jiné irské rodině zas házeli do oken Molotovovy koktejly, s IRou měli přitom společné jen „irství“. Irům se dnes už v Británii daří dobře, IRA přitom ještě před pár lety odpalovala bomby.
Může se ale něco podobného povést i s muslimy? Abychom navzdory hrstce fanatiků do izolace nehnali i většinu, s níž musíme najít společnou řeč. Každá jiná cesta je totiž mnohem nebezpečnější.
Související články:
Poprvé s muslimy při modlitbě
Kdo si myslí, že jsou muslimské ženy diskriminované?
