1. Vyučující nic nenaučí, protože toho moc neumí.
2. S vyučujícím se nedá vyjít – třeba proto, že ví, že toho moc neumí. (Ale takhle se já nikdy chovat nebudu, že. Tedy alespoň doufám, ehm, jeden nikdy neví… Navíc je to dobrá příprava na život – takových lidí ještě potkám… Krom toho může mít problémy doma či jinak náročné období.)
3. Vyučujícímu jsou studenti naprosto šumák. (S tím se nedá nic dělat, ne vždy to ale znamená nekvalitní výuku.)
Mrzí mě ale něco jiného.
Nemyslím teď na ty vyučující, kteří se na učení prostě nehodí a stejně učí, ale na ty, kteří by mohli/y a chtěli/y být dobrými učiteli, ale něco chybí.
Koncepce je z poloviny minulého století, metody nepedagogické (nudné k uzívání či udržující ve střehu permanentním strachem), výuka nemá řádnou strukturu.
Často by přitom, doufám, stačilo málo – třeba kdyby kolega přišel na hospitaci. Nezažila jsem za ty roky jedinou návštěvu jiného (nejlépe zkušeného) učitele v hodině, ačkoliv nás učili i mladí magistři a doktorandi.
Kamarádka vyučující na ČVUT se dokonce ze zoufalství a zápalu pro věc dohodla s kolegy doktorandy a chodili si na hospitace navzájem. To je však bohužel výjimka a mladí učitelé často jen přebírají styl, který sami zažili. Ano, studenti se dnes na mnoha školách mohou vyjadřovat prostřednictvím evaluací, ale uznejte sami, že kolegovi většina lidí naslouchá pozorněji než studentům. Jedním z důvodů může být pověra, že studenti už z principu jen kritizují a druhým pak je sama studentská lenost a neochota jít s kůží na trh. Ono v malém kurzu je i při anonymním dotazníku poznat, čí to jsou odpovědi. A z opravdu anonymního zatržení čísel označujících spokojenost s předmětem se ani učitel s velkou snahou o sebereflexi mnoho nedozví.
PS: Aby nedošlo k mýlce: většině svých učitelů jsem fakt
vděčná, že to na té naší škole a navíc s námi vydrží:). Jen je škoda, že neexistuje
systém výuky vysokoškolských pedagogů.
