Nemusela jsem se přitom žádného cajdáku vůbec bát. Namísto něho moskevský Teatr.doc v Arše 29. 1. 2012 sehrál svižnou hru Eleny Greminy založenou sice na rozhovorech s Něklajevem a jeho ženou Olgou i na informacích od bývalých příslušníků tajné policie, ale formou připomínající komediální skeče s absurdními prvky.
Tajní si nazouvali bačkory, popíjeli (potajmu) vodku z Olžiny čajové konvice a chodili na týž „ťualét“. Když vcházeli do ložničky vyhrazené Něklajevovi, zpočátku ani neklepali. Až posléze se začali hádat o to, kdo nechal kapičku na prkýnku a pomáhat s úklidem. Hru nesla odbojnost Olgy (v podání skvělé Iriny Savickové), která se s nezvanými hosty nehodlala smířit, kontrastovaná s mírnou povahou jejího muže – zpočátku dokonce tvrdil, že ti policajti „jsou taky lidi“.
Právě linie dotýkající se toho, že někteří kágébáci si Něklajeva začali i vážit, působila nejtíživěji. Navzdory tomu, že znali absurdnost jeho obvinění a litovali ho za to, jakou má doma fúrii, byli stále schopni a ochotni splnit jakýkoli rozkaz. Cizí formy života, s nimiž jsem se marně snažil navázat kontakt, nazval to Vladimír ke konci.
Finální diskotéková taneční kreace s umělou pěnou však nebyla úlevným uvolněním po předchozí tíži. V publiku jsme sice nezapomínali, že se jedná o popis Běloruska, jaké dnes je, ale autorka v následném rozhovoru sama řekla, že hru nepsala pro lidskoprávní aktivisty. A povedlo se jí to.
Kdybych Člověku v tísni nezodpověděla tři otázky týkající se současného Běloruska, přišla bych krom velké porce absurdního humoru taky o seznámení se souborem, jehož sláva už dávno překročila ruské hranice. Teatr.doc se, zdá se, nebojí ani čerta – právě chystají premiéru hry Berlusputin. Kdyby k nám s ní někdy zavítali, doufám, že seženu lístky.
