V chodbách radnice Prahy 10 hlídkují modré uniformy, mezi přítomnými občany však žádné nebezpečné živly nevidět. Několik by jich ale mohlo být mezi radními, které paní v nevkusně krátkých šortkách a s ještě nevkusnějším úsměvem vpouští do zasedačky. Její funkcí je bdít nad limitem třiceti občanů v jednacím sále (z hygienických důvodů), odznakem moci jí pak je malá fabka, kterou odemyká a následně pečlivě docvakává dveře na kouli.
A co s tím, že zasedání má být veřejné? To řeší LCD monitor přimontovaný na chodbě tak, aby si ti, kdo ho chtějí sledovat, nemohli sednout. Lidé u oken, do nichž se opírá pražící slunce, hledí na panáčky na obrazovce a mají zvuk z reproduktorů. To je zvláštní, že monitor neumístili o pár metrů vedle, za roh, tam by se bývalo dalo i sednout.
Starosta Richter je rád za hodnýho poldu. Zastupitelstvo zahajuje předáním hodinek neohroženému panu školníkovi, který „eliminoval zloděje“ (citace). Pak dostává slovo senátor Štětina: dostavil se, aby dal návrh na vypuštění bodu č. 2 týkajícího se právě onoho prodeje viladomů. Nepřijat. Zamítnutý byl i návrh přidat do programu bod „reakce zastupitelstva radnice Prahy 10 na členství JUDr. Radmily Kleslové v komunistické rozvědce“. Tato dáma zůstane mezi radními. Bez diskuze.
Dostáváme se k samotnému bodu 2. Z příspěvků občanů následujících po poněkud jednostranné prezentaci zástupce starosty B. Zoufalíka se konečně dozvídáme, o co u prodeje vil jde. Jsou to domy o méně než šesti partajích a jako takové byly před lety svévolným rozhodnutím zastupitelstva vypuštěny z privatizace. Jejich obyvatelé se od té doby snaží zjistit, co s domy bude. Vily totiž nejsou rozdělené na bytové jednotky a lidé tedy nemají předkupní právo na byt, který užívají, ale musí případně koupit celý dům(pokud jim to tedy někdo nabídne, což ze zákona vůbec nemusí) Najednou dává smysl, proč radnice před nějakou dobou začala z těchto domů dávat výpovědi (na základě zjištění objednaných od ABL) a byty pak zůstávaly neobsazené (psala o tom MfDnes, důvodem k výpovědi bylo např. vlastnictví domku bez vody a kanalizace 30 km za Prahou). Čím víc bytů je prázdných, tím větší je pravděpodobnost, že dům současní nájemníci prostě nekoupí.
Ale pojďme ještě zpátky v čase. Občanskému sdružení „Spravedlivé bydlení v Praze 10“, které zastupuje nájemníky a s radnicí se snaží jednat již několik let, starosta Richter navrhl, aby připravilo svoji verzi podmínek prodeje, že ji pak projednají. Sdružení samozřejmě připravilo verzi k nájemníkům spíše vstřícnou s tím, že ji následně majetková komise upraví. Inspirací byla Praha 3, kde lidé mohli byty odkupovat za cenu o 20 % nižší, nežli byly tržní odhady – kompenzovala se tak např. skutečnost, že mnozí do bytů za roky užívání výrazně investovali. Na majetkové komisi ale zástupcům sdružení nikdo žádné námitky nepředložil, prý to je takto v pořádku. I starosta byl spokojený. Jen představitele sdružení to překvapovalo, přece jen jim jejich text připadal jako hrubý návrh. A pak přišlo rozluštění – týden před zastupitelstvem (ovšem, zákonná lhůta) náhle přibyl na program jednání zastupitelstva prodej daných vil a dva návrhy na způsob prodeje – jeden z pera sdružení a druhý radniční, zastupitelům důrazně doporučený.
Nepředvídatelné jednání radnice Prahy 10 tak bylo potvrzeno jako jediná jistota. Z 36 zastupitelů jich bylo 20 pro prodej celých domů za nejvyšší nabídku s tím, že stávající nájemci mají možnost tuto nabídku dorovnat (taky byste se na něčem takovém chtěli domlouvat se sousedy?). Pikantní je, že za prodej celých domů zatížených břemenem (nájemníky) radnice dostane méně, než kdyby za nejvyšší cenu prodala současné neobsazené byty a dala lidem možnost koupit si užívané byty např. za cenu stanovenou znalcem. Takovéto argumenty ale nikoho nezajímaly. Stejně tak zastupitelstvu nevadilo, že na prostudování materiálů mělo pouze týden a lidé, kteří v bytech bydlí, se o všem dozvěděli v pondělí.
Pozoruhodný byl i samotný průběh jednání. Zástupci sdružení tušili, že už je o všem rozhodnuto, přesto ale vypočítávali argumenty (především ony výše zmíněné výpočty, že prodej ve veřejné soutěži přinese ve výsledku stejně nebo méně peněz nežli prodej podle sdružením navržených pravidel) a přidávali emotivní osobní příběhy. Připomínali, že je proti zákonu o hlavním městě Praha, aby se upřednostňoval ekonomický profit nad zájmy občanů, a že zastupitelé mají (podle platného jednacího řádu) dostat objektivní podklady, ne materiál vyzdvihující radnicí upečené řešení. Poté, co všichni do diskuze přihlášení občané demokraticky zmlkli, přišla starostova chvilka.
Richter veškeré připomínky prostě roznesl na kopytech. Vůbec se nevyjádřil k tomu, že sdružení slíbil jednání o jejich návrhu. Naopak to, že umožnil předložení varianty „kterou si napsali sami občané“ prezentoval jako úžasnou vstřícnost. Prodej za cenu podle znaleckých posudků pak označil za jednání, při němž by mohla vzniknout škoda a radní by tedy mohli mít opletačky (město přece může dostat víc při veřejné soutěži). Na jeho monolog už nikdo neměl možnost reagovat.
Po schválení prodeje se hlasovalo ještě o výstavbě sociálních bytů (přestavbě Penzionu Malešice), již naštvaná opozice bojkotovala. To starostovi dalo možnost situaci zvesela okomentovat: „TOP09 nechce ústupové bydlení pro naše občany.“ M. Cháb ze sdružení Spravedlivé bydlení ale smutně upozorňuje na skutečnost, že celá výstavba sociálních bytů je podezřelá – jednak je spojená s odstupným pro firmu TOMMI spol. s r.o. ve výši 37 000 000, a pak není kde dohledat žádné radniční zdůvodnění, že P10 potřebuje právě sto sedmdesát bytů, natož v jediném prostoru, pro sociálně slabší občany. Navíc, a to už starosta úplně pominul, Penzion podle M. Chába nejde přestavět tak, aby tam byly jenom byty – strana přiléhající k domům tamtéž staví Sekera Group, bude nové výstavbě tak blízko, že tam byty být vůbec nemohou.
Přichází další bod. Ze sálu vycházejí naštvaní lidé, ale nikdo nic neudělá. Co taky. I když se o tom třeba bude psát, dnešní rozhodnutí už se nezmění. „No jen to zamkněte, jinak tam na ně vlítnu,“ rozčiluje se jen jedna paní se slaměnou taškou přes rameno. Ostatní se unaveně obracejí zády ke své radnici. A jdu i já, ačkoliv jednání pokračuje. Je to na mě nějak moc adrenalinový sport, chodit na schůze zastupitelstva. A to se mě osobně nic netýkalo.
PS: Adrenalin je i číst si oficiální zprávu, která na radničním webu vyšla téměř okamžitě po hlasování.
