Poprvé jsem jela víceméně náhodou. Nikoho jsem tam neznala a jediným důvodem pro návštěvu bylo, že se konal blízko a já byla čerstvě pokřtěná. Pamatuju si hlavně fronty na oběd – neměla jsem si v nich s kým povídat. Dávali se se mnou ale do řeči okolostojící neznámí. Jeden kluk mi dokonce vyprávěl o své kamarádce léčící se ze závislosti na něčem tvrdším. Prý to s ní vypadalo bledě. Jeho to evidentně dost trápilo a vlastně ten jeho smutek je nejsilnější vjem z toho mého prvního celorepublikového setkání.
Pak jsem studovala v zahraničí a další rok jsem onemocněla v týdnu před sjezdem. Brácha pak „načerno“ prodával můj lístek. Po té v podstatě tříleté přestávce už jsem přijela jako naturalizovaný příslušník velké bandy. Naše mládež (skupina asi dvaceti pěti lidí) dokonce i hrála vlastní divadlo s písničkami na úvodním večeru. Byla jsem nervózní z těch přibližně šesti stovek hlav pod námi v hledišti a ještě mě tehdy zaráželo, jak různorodé to publikum je. Na sjezd mládeže se nejvíc jezdí od 15 do 25, ale samozřejmě tam je i střední generace. Vedle výrazně vytahaných svetrů a obatikovaných triček se hojně vyskytují i jiné tváře, říkejme jim třeba metrosexuální, übersexuální, intelektuální, či trampská – a to jsou charakteristiky jen pro chlapce. Těch je ostatně prý v naší církvi víc než děvčat, jsme prý církev pro mužský typ myšlení a spirituality. To ale na sjezdu není poznat, tam to bývá vyrovnané a dost spárované.
Když ale vzpomínám na ten první sjezd: přeci jen jsem tam potkala dvě známé ze skauta. Ve šrumci před koncertem skupiny –123 minut si mi tehdy postěžovaly, že je rodiče nechtějí na velké evangelické akce pouštět. Báli se asi toho, že se na sjezdu snáz pije či kouří a vůbec chová nezřízeně. Já si ale pamatuju jen ten smutek nad kamarádkou, která do toho spadla.
Na pozdějších sjezdech už jsem měla trochu otevřenější oči. Z celkových šesti, sedmi set bývá nějak (ne)zřízených jen pár jedinců, zato nepřehlédnutelných. Ti můžou místní opravdu štvát, on ale asi i pouhý přesun stohlavého hloučku rozmanitých „pseudohipíků“ či elegantních sjezdových triček z přednášky o starozákonní etice na dílnu o partnerských vztazích může překvapit. Mě tehdy překvapilo, jak plná byla právě ta dílna s Erazimem Kohákem. A taky to, z kolika souběžných možností si můžu vybírat, a i když se mi náhodou zrovna do ničeho nechce, je možné si jen tak sednout a popovídat. A to je asi ten důvod, proč se na Sjezd těším, i když jsem mládež už lehce přestárlá a trochu zapojená do pomoci s organizací.
Tento rok bude sjezd 3. – 5. 10. v Prostějově, a sice o Fwd:Re:Generaci (program zde). Organizátoři se kvůli pár nezřízencům už zase snaží uprosit hospodské, aby nenalévali nezletilým, a obhlížejí školy, aby vytipovali aokna nízko u země, vhodná k pozdním návratům a hrozící zašpiněním zdi. Těchhle lidí si okolí nejvíc všimne. I letos si říkám, jakou děláme církvi vizitku. Může si někdo, kdo nás bude jen zdálky pozorovat, nenavštíví žádnou z přednášek, nezažije atmosféru velkých bohoslužeba neví, že na nich děláme sbírku na nějakou necírkevní neziskovku v místě sjezdu, říct, že ten náš spolek stojí za to? No, přinejmenším mě sjezd vždycky povzbudí do dalšího každodenního snažení.
