Na univerzitě v Sheffieldu jsem studovala angličtinu, němčinu a ruštinu. Neměla jsem šok ze soustavné přípravy z hodiny na hodinu, náhodou jsem to znala z Prahy. (Jazyk se totiž ani v Čechách nedá naučit za týden před zkouškou.) Stejně jako u nás ale i v Anglii lze prolézt vysokou, aniž by student zůstal nějak výrazně poznamenán. U nás na některých humanitních oborech jde o to probojovat se prvákem a pak trojku z milosti dostanete téměř automaticky – vždyť už by vás byla škoda vyhodit. V Anglii zase stačí získat ze zkoušek čtyřicet procent možných bodů (což může na jednu zkoušku znamenat přečíst tři z asi patnácti podrobně probíraných knih za semestr a alespoň občas se objevit na semináři), školu si ostatně platíte, tak co. Na druhou stranu jsem se tam nesetkala s devalvací jedniček, s níž mám jakožto snaživé děvče občas zkušenost doma. Sto procent nemůžete dostat nikdy z ničeho, s tím se musíte smířit. Osmdesáti procentům se přiblížíte jen výjimečně na „shovívavých“ oborech. Mí spolužáci byli většinou spokojení s čímkoliv nad šedesát procent, já samozřejmě nikoli.
A jak tedy v Sheffieldu probíhají zkoušky, na jejichž základě se stanovují tato procenta? Hlavně se při nich hledí na maximální objektivitu. Píšete anonymně pod číslem, sedíte u stolečku v obrovské hale s několika stovkami dalších studentů a pokyny jsou hlášeny do mikrofonu lidmi, kteří se živí jako organizátoři vysokoškolských zkoušek. Vy a vaši spolužáci můžete psát tříhodinovou esej na téma „Srovnejte současné problémy mládeže v Rusku a ve vaší zemi“ a v polovině vašeho času se zvedne třetina sálu, protože to jsou studenti matematiky a jejich čas na počítání právě vypršel. Jako cizinec můžete mít slovník, při zkoušce z ruštiny je třeba povolen slovník z angličtiny do mateřského jazyka pro případ, že byste nechápali anglické zadání. Musí ale být předem zkontrolovaný příslušným úředníkem, což se potvrzuje na speciální formulář a vyřizuje v jiné budově. Na toaletu vás také doprovází hlídač, tedy v mém případě hlídačka. A aby opravdu nemohlo dojít k podezřelé shodě dvou písemek, eviduje se místo, na němž sedíte.
No, na mé pražské alma mater tedy nejsme tak zhýčkaní.
Nemáme předem daný jeden termín zkoušky, musíme se rozhodovat a volit, případně přemlouvat své línější já, že zkoušku uděláme opravdu už teď. Na současné konání dvou zkoušek v jeden den si nemůžeme nikde stěžovat, i když nám to může působit opravdu velký problém. A i když anglická anonymita není dokonalá (stačí srovnávat ruské problémy s českými, že), každou zkoušku musí přečíst dva „examinátoři“. Podobně to je i s každým esejem hodnoceným v průběhu roku, nacházejí se pod ním pak dva posudky. Pěkné? Jenže on se ten druhý většinou dost shoduje s prvním, vypracovaným vaším učitelem. A navíc se váš učitel, který ví, že jeho hodnocení bude přezkoumáváno, nemůže řídit žádnými „ryze učitelskými“ pocity. Není možné dát jako motivaci lepší ohodnocení studentovi, který se výrazně zlepšil. Nemůžete trochu ubrat někomu, kdo je nadaný, ale fláká to a možná by potřeboval motivovat trošku horší známkou. Vlastně ani moc nemůžete napsat nic osobního a konkrétního, když vás ještě čeká překontrolování haldy esejů od studentů vašich kolegů.
To doma je studium správná loterie, žádný zprůměrovaný prefabrikovaný produkt pro masy. Můžete dostat skvělého učitele, který bude mít chuť se vám osobně věnovat – vděčně říkám, že takových mám několik. Také se ale vyskytnou persóny problematické, s kterými zase musíte vyjít vy, jinak tu školu nevyjdete. Trochu se mi sice zamží oko, když vzpomenu na sheffieldskou knihovnu otevřenou 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Pak si ale řeknu, kolik dovedností z time managementu jsem získala při shánění knih v mnoha různých pobočkách s mnoha různými otvíracími dobami. A třeba studijní oddělení – vždyť oni to vlastně dělají v té Praze pro nás, že jsou k dispozici dvě až čtyři hodiny denně, každý den jinak, v pondělí vůbec. Volně přístupná přepážka s ochotnými úřednicemi, které jsou k dispozici od devíti do pěti, by nás těžko naučila samostatnému řešení studijních i jiných problémů. A ústní zkoušky, kdy máte třeba půl hodiny pro sebe skvělou kapacitu v daném oboru jsou vlastně ohromná pocta. A navíc motivace – v eseji se nestydíte něco nevědět.
