Lidskoprávní dokumenty se nezdají, ale leckdy umí složitý problém sežmoulat na přístupnou hodinku a půl působivých záběrů podbarvených těmi správnými hudebními emocemi a laika sotva napadne, že nebyla zmíněna nějaká ta podstatná souvislost… Že to režisérovi či režisérce všechno nějak podezřele štymuje.
Filmy, u nichž v sále odklikávám titulek po titulku, samozřejmě nakoukávám při přípravě, pro některé české titulky taky překládám. Leckteré tedy vidím i třikrát či čtyřikrát – to je spousta času pro pochybnosti. Není všechna ta práce desítek organizátorů a snad i stovek spolupracovníků a dobrovolníků vynakládaná na nějakou polopravdu? Nesmlčuje ta kamera, které při promítání všichni sloužíme, že jenom nedokumentuje, ale i edituje – vybírá, stříhá, nově skládá? U naprosté většiny jednosvětových snímků, které jsem letos shlédla, mě tyhle otázky příliš netrápily; jen jeden film (Z Barmy na Mars) bych nezařadila do hlavní soutěže. Začala jsem ale víc oceňovat filmy, jejichž režiséři jdou s kůží na plátno, nesnaží se zůstat neviditelní a přiznávají své vlastní postoje.
To byl případ právě izraelského snímku Hanobení (Defamation), který mě měl čekat ten poslední den. Režisér Yoav Shamir hned na úvod říká, že se s antisemitismem osobně ještě nikdy nesetkal. Rozhodl se proto blíž prozkoumat zprávy v izraelských denících o nárůstu antisemitismu v USA i všude jinde ve světě i oprávněnost výchovy izraelské mládeže k tomu, že všude v cizině mají nepřátele a musí se mít setsakramentsky na pozoru. Krom toho, že Hanobení je chytrý a zábavný film, jsem ocenila i ono jednoznačné přiznání, že vznikl na základě pochybností o existenci antisemitismu dnes (kritiku Izraele za chování vůči Palestincům Shamir za skrytý antisemitismus na rozdíl od mnoha jiných nepovažuje). Snadno jsem si pak dala pozor na to, že není uvedeno, jaký podíl školáků projde tím typem indoktrinace, který je ve filmu zobrazen, stejně jako na to, že autor po projevech antisemitismu zas tak cíleně nepátral. Snímek nakonec vypovídá spíš o sebepojetí dnešního Státu Izrael, nežli o samotném „hanobení“.
Stejně tak se mi líbilo, že Tomáš Kudrna v Mlčeti zlato (All That Glitters) výslovně přiznává, že se jeho pracovní hypotéza o obří kanadské těžební společnosti utlačující kyrgyzské zaměstnance svého zlatého dolu nepotvrdila (k strašné kyanidové havárii v roce 1998 ale skutečně došlo). Současně je z jeho filmu vidět, že Kudrna netlačí na pilu a nesupluje roli investigativního novináře. Nechává zpovídané, aby na sebe víceméně sami prozradili, jak uvažují a na čem jim záleží. Neservíruje divákovi senzační odhalení, ale spíš vykresluje kyrgyzskou společnost, pro niž je dost typické, že dotazované děti (tipuju 12-14 let) ani nevěděly, jestli mají socialismus, nebo demokracii.
Posledním dokumentem, na kterém mě zaujal tvůrce vstupující do obrazu, byl Basídž. Mehran Tamadon, francouzský režisér íránského původu, v něm opakovaně tvrdil, že mu jde o vzájemné porozumění basídžů a obyčejných Íránců. (Basídžové, fanatičtí přívrženci Islámské republiky, jsou dnes v Íránu často takovými „okrskovými důvěrníky“, donašeči režimu, kteří jsou ale absolutně přesvědčení o správnosti své věci a většinou působí při místní mešitě.) I přes prostor, který režisér basídžům ve filmu poskytl, ale závěrečné prostřihy anonymně položených dotazů obyčejných Íránců s protiřečícími si odpověďmi basídžů a zlostí, kterou vzbudily otázky víc na tělo, působí hodně jednoznačně. Nedivím se, že režisér po tříleté práci film nechal takto vyznít, ale pochybuju, že bude tím proklamovaným mostem mezi oběma stranami.
Ucho pořád pobolívá, jak ale mizí vyčerpání z náročného týdne, ubývá i pochybností. I kdyby některé filmy nebyly úplně vyvážené, tak co… Aspoň se diváci udržují v bdělosti a ostražitosti. Většinou se ostatně mají možnost v debatě po filmu na leccos zeptat přímo režiséra. A vzhledem k tomu, že se mi z těch dvanácti filmů, které jsem letos klikala, nezdál místy věrohodný jen jeden, nebude to asi zas tak palčivý problém. I s tlumočením debat, při němž jsem si často říkala, že všichni diváci vypadají, že stejně umí anglicky, jsem se vyrovnala. I kdyby opravdu vždy všichni rozuměli, tak přinejhorším to hlavní z debat slyšeli dvakrát – asi to je lepší než vyslat signál, že kdo neumí anglicky, ať na debaty ani nechodí. Skutečně zbytečná nakonec byla jen ta antibiotika. Moudrý internet potvrdil mé podezření, že se i dospělým běžně aplikují jen při hnisavém zánětu, ne při bezproblémové otitidě způsobené chřipkou.
