Navštěvovala jsem, ač tehdy bez vyznání, od svých jedenácti
Biskupské gymnázium v Hradci Králové a bydlela tam pět let na církevním dívčím
internátě. Vedly ho sestry salesiánky,
většině z nich tehdy bylo maximálně třicet. Do života na intru se promítala
různá období církevního roku a každé úterý se v kapli sloužily mše, nikdo nás
ale do ničeho nenutil. Líbilo se mi tam.
Spousta lidí má z intrů trauma omezených večerních
vycházek a nepříjemných vychovatelek. Já si jen pamatuju, že jsem se před
každým divadlem nebo koncertem vždycky normálně domluvila ohledně hodiny
návratu, a pak mi z okna někdo hodil klíč. A když jsem ve společenské
místnosti pořádala oslavu svých patnáctých narozenin a růžové šáňo trochu
ohodilo strop, nevybavuju si nikoho, kdo by mi huboval – asi i proto, že jsem
to hned druhý den zkroušeně ohlásila. K sestrám na vychovatelnu jsem si ostatně
chodila prostě popovídat. Věděla jsem, že většina z nich byla někdy
zamilovaná nebo i s někým chodila, ale pak se prostě rozhodly, že chtějí
žít jinak. Taky jsem díky nim pochopila, v jaké vatičce si žiju – na intr
totiž přijímaly dost problémových holek s chybějícím zázemím. Právě pomoc mladým
lidem z nefungujících rodin asi sestry považovaly za hlavní smysl své
práce.
Proč ale přes všechnu chválu, kterou tu na ně pěju, nemůžu
přenést přes srdce, že by stejný šedý hábit navlékla i moje vtipná,
inteligentní a citlivá přítelkyně (budu jí říkat M.), s kterou jsme na onom
intru čtyři roky bydlely na jednom pokoji? Chápu, že je pro ni důležitý
duchovní život – to pro mě taky. Rozhodně ale třeba mé nitro netrpí tím, že
jsem se vdala, ale jen mojí osobní leností. To když byla na návštěvě
v Praze jedna z mých nejoblíbenějších sester z intru a přespávala
u mě, ráno v pět potichu vstala a hodinu a půl se modlila. Tohle nedokážu,
ale mám pocit, že moje drahá M. taky ne. A že si myslí, že by to vstup do řádu
vyřešil – stejně jako spoustu dalších, komplikovaných a těžko zodpověditelných
věcí (co se životem, s kým ho trávit, jak ho naplnit).
Přitom M. říká, že ji to všechno taky napadá, a stejně o
vstupu už léta uvažuje a nemůže se té myšlenky zbavit. A že myšlenka
zasvěceného života zkrátka jen je v naší společnosti tak nezvyklá, že to
nikdo nechceme přijmout (ani ona). Dala jsem jí přečíst Proměněné sny Petry
Dvořákové, které mi před několika lety trochu zproblematizovaly pohled na církev,
a znovu myslím na ten pocit spojený se vzpomínkou na sestry. Hodné – ano.
Snaživé, rozumné. Ale taky takové přichcíplé. Ne všechny, ale většina. Jako by
sice měly lásku Ježíše Krista i svoji komunitu a pravidelné dovolené u rodin,
ale stejně se něčeho nedostávalo. Uvidíme, jak to nakonec s M. dopadne. Třeba
mě ale starost o ni přiměje, abych se alespoň za někoho pořádně modlila.
