Každopádně máme štěstí. Oba naše obory (počítačová lingvistika v Michalově případě a moje překladatelství–tlumočení) jsou na slušné úrovni i doma v Praze, a tady jsou na evropské špici. V čem je na první pohled ten rozdíl? V Praze jsme se tísnili v šesti tlumočnických kabinách v jedné malé místnosti. V Saarbrückenu se tlumočení učí ve dvou konferenčních sálech. Podobně i na pražské dvě dvojhodinovky tlumočení týdně je tady vyučovacích hodin přinejmenším dvojnásobný počet, a to při odhadem dvoutřetinovém počtu studentů (navíc jsou vyučující rodilými mluvčími jazyka, do něhož se tlumočí). Když si tady zapíšu předmět, který jsem podle svého studijního plánu už dávno absolvovala, je mi povědomá jeho náplň a rozumím terminologii, ale nic víc. I když se mi v Praze kolikrát chtělo číst povinnou literaturu průběžně, bylo zrovna důležitější něco si přivydělat nebo třeba uklidit. Souhrnné zkoušky na konci roku se ostatně vždycky nějak zvládly.
Znovu tedy chodím na předměty, na které jsem doma měla obzvlášť nekompetentní vyučující či obzvlášť malou hodinovou dotaci, a už teď vidím, že hrozbu soustavné práce v Saarbrückenu myslí opravdu vážně. Navíc tu ze studijních poplatků (cca 600 euro na semestr, což je srovnatelné s našimi patnáctitisícovými poplatky za překročení dotované doby studia) platí ledacos, třeba i předměty zamýšlené pro studenty všech fakult. Na Poválečných dějinách Evropy jsme se sešli od ekonomů po právníky, celkem 15 lidí. A ano, nebudou to přednášky, ale seminář, na kterém společně přečteme tlustospis historika Tonyho Judta z r. 2005 (Postwar. A History of Europe since 1945), čistě pro náš osobní rozvoj a mezioborovou spolupráci. Plýtvání, že jo?
Díky poplatkům (z nichž jsme my, stipendisté, samozřejmě osvobozeni), jsme také předevčírem byli zdarma v Saarbrückenské státní opeře (je to přece jen hlavní město spolkové země) na Salome a včera v divadle na skvělém Faustovi. To je už naprosto nečekané rozmazlování. Skoro pak nemá cenu mluvit o kanceláři pro zahraniční studenty, která organizuje nespočet výletů, promítání filmů a různých společenských akcí pro bezprizorní anglicky mluvící ubožátka, a kde nám také na rok v rámci standardní služby zadarmo půjčili nádobí, nebo o univerzitním kampusu, kde najdeme všechno důležité, co potřebujeme. (Jenom na okraj: většinu služeb, které tu studentům poskytují, si můžou dovolit nabízet jen díky neuvěřitelné koncentraci nějakých dvanácti tisíc studentů na jednom místě. Neznají tu zoufalé pražské přesuny do budov na jiném konci města a kličkování mezi turisty mimo jiné i proto, že zdejší univerzita vznikla po druhé světové válce v objektu bývalých kasáren. No, obětovala bych za takový praktický kampus pořádný kus karolinské starobylosti.)
V souladu s krásným polským úslovím „kdyby se mi tak chtělo, jako se mi nechce“, jsem se už možná mohla honosit nějakým tím titulem. Neabsolvovala bych znovu dávno absolvované a co nejrychleji bych dopisovala diplomku. Jenže mně se nechtělo opustit univerzitu a nevědět, jakou úroveň to moje vzdělání vlastně má. Zatím se zdá, že saarbrückenské srovnání bude pracné, ale ne zdrcující. A že to bude stát za to.
