Kdyby prababičce nedal košem frajer, který si myslel, že ona zdědí po bezdětném strýci statek, asi by taky po válce zmizela s dvě stě padesáti tisíci dalšími Němci. V rozčarování z proradného potenciálního pradědečka se ale ve 20. letech rozhodla začít dočista jinak a jinde a vydala se do slovanského středu země. Neslyšela jsem žádnou historku dokládající, že by rodina nějak protestovala, když si namluvila Čecha, ale asi to mělo příchuť lehkého exotična. Otevřeli si pak spolu cukrárnu v Roudnici a v rozmezí deseti let zplodili dvě dcery. (Jak se jim tohle povedlo se už bohužel nikdy nedozvím, v nenávratnu jsou i recepty na skvělou citrónovou zmrzlinu a dortové krémy. Zbyl jen dlouhý cukrářský nůž a pár vidliček na dezerty.)
Uměli se otáčet a brzy do cukrárny potřebovali výpomoc. Babička si výrazněji pamatuje jedinou prodavačku: hubatou, línou a falešnou tak, že ji museli vyhodit. Nikdy předtím ani potom se jim prý nic takového nestalo. V pětačtyřicátem tato dáma urychleně vstoupila do KSČ. Velmi záhy také v místních novinách zveřejnila zprávu o svém útlaku pod cukrářským jhem, navíc německé národnosti. To ale nebyla pravda. Prababička si za války vzala občanství české – nechtěla žádná privilegia. A že na německé důstojníky v cukrárně mluvila německy? Nemohla přece předstírat, že jim nerozumí. I tak musely dcery u soudu svědčit, že máma není kolaborantka a že se doma vždycky mluvilo, jak se na českou domácnost sluší a patří. Jedenáctiletá dcerka, má budoucí babička, to vůbec nechápala.
Nedlouho poté měla prababička hysterický záchvat. To když byla navštívit svou sestru Rosel u Trautenau – pardon, Trutnova – která měla v následujících dnech zmizet z vlasti. Prateta Rosel šla se třemi malými dětmi mezi prvními (manžel padl) a prababička ji viděla zoufale balit. I když k ní ale poté volali doktora, nenadávala na Čechy. Odsun pro ni byl důsledek války, za který si sudetští Němci mohli z velké části sami. Ostatní příbuzní měli děti v rozmezí 1-16 let a i oni všichni doklopýtali do nového domova, i když ve válkou zničené zemi se svým divným přízvukem nijak vítaní nebyli. Vysídlení/vyhnání zvládli i praprarodiče Fickerovi, kteří z usedlosti, kde jejich rod hospodařil dvě a půl století, odcházeli v požehnaném věku osmdesáti let. Ten dům chtěla v 50. letech moje babička koupit, byl polorozpadlý a nepoužívaný, ale nesměla. Příbuzná ne.
Na zahradě u Jarmenu, městečka nedaleko Ostsee, mi to začíná docházet. Nemusela jsem se německy učit po školách a kurzech. Mohla jsem jezdit na prázdniny na handl ke vzdáleným příbuzným. Učila bych je na oplátku česky, tehdy nikdo z nich neuměl ani slovo (na druhou stranu ale ani moje babička netušila, že Ficker znamená Jebavý). Jen bych možná někdy musela něco spolknout – třeba prastrýcovu památeční fotografii v uniformě, a to nepěkně tmavé barvy. Ne že by ji někdo dnes vystavoval, babička si ji ale z dětství pamatuje. Na jeho členství v Sudetendeutsche Partei jsem se ale zeptat nedokázala. Možná až své nově objevené příbuzné víc poznám. Pak třeba zjistím, do jakých Sudet jsem to mohla jezdit, a jestli bych tam vůbec bývala někoho navštěvovat chtěla.
