Sbírání padaných jablek (a obzvlášť hniláků) jsem se od malička snažila vyhnout. Alespoň jsem si na to brala igelitový pytlík, čímž jsem samozřejmě jen lákala bratry k zákeřným hnilobným útokům. (Krom toho jim taky nikdy nezapomenu, jak po mně hodili škvora.) Letos je úroda obzvlášť velká, ale já jsem částečně chráněná novým pražským bydlištěm. Když jsem tenhle víkend přijela na návštěvu, byly už dvě kárky plné padanek.
Tušila jsem, co to znamená, ale kamarádku, která přijela se mnou, jsem děsit nechtěla. Strávila sice poslední rok na Slovensku jako dobrovolnice při luteránské církvi v Sečovcích, učila angličtinu a pomáhala s programem pro děti a mládež, ale přeci jen je Američanka. Říkala jsem si, že práce na zahradě pro ni asi je abstraktní pojem a jen jsem jí nabídla domácí mošt.
Tak co, Mary, co bys chtěla dělat? ptala jsem se po obědě. We could go for a walk, navrhovala procházku. To už ale táta začal venku sestavovat ruční lis a bráchové táhli vaničku na namletou jablečnou hmotu. Na vaničku pak postavili ruční drtič s pěkným ozubeným válcem, sypou se do něj na polovinu pokrájená jablka. Ale jako nikdy nic, ani na tu polovinu se jablka sama nepokrájí. K manufaktuře tedy patří i kýble na pokrájené půlky jablek spolu s kýbli na hnilé a červivé části.
Hele, asi bych měla pomoct, povídám Mary těšící se na český lesík. Mošt mi chutná, nemůžu je v tom nechat. Ostatně to je taková čistá rurální idyla. Tak já taky pomůžu, souhlasila. Babička, Mary a já jsme vykrajovaly, bratři mleli, táta lisoval. Bylo mi trošku trapné nutit kamarádku do něčeho, co nikdy nedělala, natož když to je riziková činnost – můžete sáhnout na škvora či ponořit palec do měkké hnilé hmoty. Zpětně ale vidím, jaké mám předsudky vůči svým přátelům Američanům. Kvůli přepůlenému červu v dlani jsem vyjekla jen já a po všeobecném litování, zda mě nepokousal, získala méně kontaktní pozici mleče.
