Poslouchám Affetto, vokální soubor, jehož
nahrávky jsem chtěla darovat tátovi. „Slyšel vás na rádiu Proglas a byl tak
nadšený, že vaše skladby dvakrát zmiňoval u večeře. Nemohla bych někde koupit
CD?“ Tak nějak jsem se ptala na oficiálním kontaktu a dnes to přišlo, bez
jediné žádosti o honorář. Jak poděkuju?
„Jesus Christus, nostra salus,“ zpívají a já myslím na tetu
v nemocničních poduškách. Nevypadala ani zdravě, ani šťastně. Chtěla jsem
se jí zeptat, jestli i v těchto těžkých chvílích věří, ale nešlo to.
Na pokoji byly další unavené, unuděné stařenky s nastraženýma ušima.
„Dnes ještě vůbec nic nesnědla!“ hlásily, když jsem přišla. „A mně vynadala
sestra, že jsem na ni zvonila, aby Olince vyměnila plenu!“ Bodejť by jedla,
když namísto kaší vhodných pro vyschlou pusu dostávala suché rohlíky a studené
špagety. A zvonit jí asi bylo trapné, přece nebude na obtíž… Sokolka nemůže
takhle ležet.
Když jsem se ptala ošetřujícího
lékaře, jestli si ji máme vzít k sobě, naznačil, že „může mít tuhý
kořínek“. Dlouhodobou péči bychom nezvládli, tak jsem tu myšlenku zahnala. Umřela
v těch holých bílých stěnách do týdne od mé první návštěvy.
Když v padesátých letech
zavřeli jejího tátu, podplukovníka československé armády, bez soudu na Mírov, musela
živit maminku. Učila tehdy jako absolventka pražské přírodovědy biologii a
zeměpis v učitelském ústavu. Aby ji nevyhodili, přestala chodit do kostela
v místě bydliště. Vyřešila to ale šalamounsky – každý rok církvi platila
salár (procento z platu), takže zůstala věrnou členkou. A když v osmdesátých
letech v polovině školního roku dosáhla důchodového věku, hned první
neděli se objevila na bohoslužbě, i když nadále učila.
Čekala jsem, že stejnou
odhodlanost projeví i v nemoci, už se jí ale nechtělo. Bylo jí osmdesát
čtyři, neměla děti, nechtěla zůstat odkázaná na cizí pomoc…
Nemůžu si pomoct ani já. I Affetto
zpívá „Weep O Mine Eyes“. Je to fakt divnej zvyk, hladit plastovou urnu. Proč
radši není zvykem říct příbuzným, když někdo umírá, aby mohli pohladit přímo jeho?
Podědila jsem po tetě kromě
jména upovídanost, řadu rodinných šperků, zálibu v zahrádkaření, a vzor.
Těžko se to vystihuje – prostě obstála. A to je důvod k vděčnosti, i když
si to už nepřečte.
