Ušli jsme ten den tak sedmnáct kilometrů krásnejma, ale kopečkovatejma jižníma Čechama a i když se v tlačení střídáme – většinou jsou na jeden vozík dva tlačiči – dával nám v tom vedru tenhle puťák docela zabrat. Náročný bejvá taky „chození“ na záchod, na těžší vozíčkářky jsme v přírodě potřeba čtyři podpěry. (Asi nejsem sama, kdo v takových chvílích klukům závidí bažanta. A to jsem měla štěstí, byla jsem v bezpečnejch postranních pozicích a nic na mě nedostříklo.)
Ale zpátky k Honzovi. Měl toho asi taky dost, na druhou stranu celej den seděl a pak se jen chvilku s kruhem cachtal v bazénu. Jenže u něj člověk moc neví, jak co bere a co se mu honí hlavou. Na rozdíl od ostatních se prakticky nesměje a i když má normální IQ, ochrnutý hlasivky mu dovolujou mluvit jen s velkou námahou; dešifrovat ty zvuky pak neni žádná sranda. Jinej kluk, kterej nemluví vůbec, nám ukazuje písmenka na abecední tabulce. Honza ale do zblbnutí opakuje konkrétní shluk hlásek, kterýmu se snažíme porozumět (třeba „okulály“ – chtěl sundat brejle), a nějakej abecední systém odmítá. O to náročnější byla diskuze, na kterou v tom večernim útlumu vlastně nikdo z nás neměl sílu, ale prostě přišla.
Jednalo se o to, že se při krmení střídáme podobně jako při tlačení: jeden se sám nají, druhej zatím krmí vozíčkáře a pak si oba přesednou. Jenže Honza nám v tý dačický hospodě jasně řek, že nemá rád, když se u něj v průběhu jídla krmiči měněj. A na nás bylo domluvit se, kdo si nechá vystydnout talíř. Nějak mě to naštvalo a zeptala jsem se ho, proč mu to vadí. Jestli jde o to, že někdo ho umí krmit líp a někdo hůř… Prej ne. Prej prostě jenom nemá rád to střídání.
Mně to v tu chvíli od něj přišlo nefér. Zpětně nevim, jestli jsem to měla řikat. Každopádně jsem pronesla něco o tom, že i my můžem bejt unavený a potřebujem se najíst. Na to mě totálně utřel: „Tak si to zkus, bejt vozíčkářka.“
Další diskuze už neměla smysl, artikuloval čim dál tim hůř a stejně zaznělo všechno podstatný. Netušim, jaký to je. V tom má recht. Netušim, co by mi vadilo a nevadilo, kdybych byla na ostatní odkázaná tak, jako je on. Brala bych ale fakt všechnu pomoc jako takovou samozřejmost?
Pro všech jedenáct vozíčkářů je ten tejden spaní po tělocvičnách a putování krajinou asi dost náročnej. Z toho, jak reagujou, je ale vidět, že si většinou ceněj různejch drobností a hlavně pozornosti, který asi v ústavu tolik nemaj. Jenže Honza je jedináček a stará se o něj maminka. A ten týden na puťáku Festina Lente je jen další z mnoha, kdy mu zdraví maj splácet svůj dluh, že na tom jsou tak dobře. Možná jsem hnusná a vidim to moc černě. Ale strašně bych mu přála, aby svůj život dokázal brát jinak. Jenže jak? Vždyť já fakt nemám zdání, jaký to je bez pomoci se ani nehnout…
