Taky jsem o něj přišla, hodila jsem za něj (lícem dolů) do souboje čtyři sta a přebila mi to kamarádka s pěti sty. Z celkových deseti možných jsem vytvořila jedinou čtveřici. Ach jo… Ale nenudila jsem se, to zas ne. Kdybych jenom neudělala na začátku tu chybu, měla jsem dražit, neměla jsem riskovat tu ovci… To byl začátek konce.
Hrála bych ale znova, třeba na to přijdu, jak se to dělá. Třeba se už brácha nebude smát, že mi rád v dražbě dost zaplatí, že to ze mě pak stejně dostane. Třeba ho odhadnu. Třeba se začnu soustředit. Začnu počítat, kolik kdo má. Vytvořím si strategii. S citem pro psychologii spoluhráčů je obalamutím, oberu a vyhraju. Ale hlavně bych si zahrála ještě jednou.
Na Štědrý den jsme letos do pěti ráno pařili Kuhhandel. Další den jsme hráli už jen do tří. Některé touhy po vítězství byly ukojeny, jiné stále znova rozdmýchávány. Někdo nadával, jiný se se vším vyrovnal. Na hlavách se drbali všichni. Počtáři počítali, spekulanti špekulovali, pokerovým obličejům to nedalo a špulily se. Třetí den už nám stačila dvě kola a pak jsme si dali týden pauzu. Adrenalinové zásoby vystačily na dlouho dopředu a v mezičase byl prostor všechno zreflektovat: Třeba už nebudem potřebovat soutěžit v ničem jiném. Třeba si všechny lovecké pudy vynahradíme kartičkami. Třeba by už nebyly žádné války (konflikty, rozvody, psychické problémy, atd.), kdyby všichni měli parťáky a čas na svoji oblíbenou hru… Třeba papírová zvířátka rozlousknou ten oříšek.
