Rolf Dobelli napsal knížku o omylech, jichž se pravidelně, systematicky dopouštíme – a právě díky tomu máme šanci se jich i vyvarovat. Svůj přístup zakládá na evoluční psychologii: mozek máme adaptovaný na situaci lovců a sběračů, ale dnešní svět je úplně odlišný.
Hned na úvod přiznám, že jsem pro ni získala slabost. Strávila jsem s ní totiž celé předjaří a při překládání se mi zažrala pod kůži. Nejde přitom o žádný ponor do existenciálních hlubin a u popisovaných omylů si člověk většinou říká „No jo, to přece znám!“. Dobelli ale trefně a názorně, často za pomoci anekdotických historek, vystihuje, proč je to či ono chování záludné či prospěšné. Žánr čtivých shrnutí zpřístupňujících výsledky různých ekonomických, psychologických a evolučních výzkumů zdá se zvládl bez příliš zkreslujícího zjednodušování a na použitou literaturu navíc upozorňuje obsáhlým rejstříkem na konci knihy doprovázeným dalšími komentáři.
A jakým tématům se text konkrétně věnuje? Třeba tomu, jak funguje revanšování (neboli reciprocita) a proč se nenechat zvát na pití, nebo tomu, že bereme zavděk tím, co je snadno dostupné (autor tento jev přibližuje příměrem, že raději používáme nesprávnou mapu strčenou v kapse z návštěvy úplně jiného města, než abychom se bez nějakého vodítka obešli docela). Hodně časté je upozorňování na lidské motivace: co žene k ohnivým výrokům samozvané televizní experty (závislé na mediální pozornosti), nebo čím to, že zaměstnanci většinou neradi riskují.
Pro mě osobně byla překvapivá třeba kapitola věnující se lákavosti nedostatkového zboží (ve výzkumech líp chutnají sušenky, kterých není dost) nebo exkurz věnující se záchytným bodům – především číslům, která nijak nesouvisejí s rozhodnutím (kolik zaplatit, co jak ohodnotit), ale jsou-li zmíněna nedlouho před okamžikem, kdy dané rozhodnutí činíme, získají nečekaný vliv.
Nečekaná byla i místa, kdy se mé názory s autorovými zásadně rozcházely, třeba v kapitole „Problém ohlížení do minulosti“uvádí Dobelli jako důkaz zkreslenosti našich hodnocení různé výroky o něčím rozchodu („Skoro se nevídali“ versus „Příliš na sobě lpěli“ – to holt nemohlo dopadnout dobře…), všechny ale komentují extrémní chování různého typu a proto přeci mohou být pravdivé. Nebo v kapitole „Iluze kontroly“ uvádí příklad z gulagů a koncentráků: „Iluze, že člověk svůj vlastní osud může přece jen trochu ovlivnit, dávala vězňům sílu k přežití každého dalšího dne.“ Není to ale tak, že v takovýchto situacích mají ti, kdo věří, že svůj osud mají alespoň nepatrně ve svých rukou, jiný postoj, víc elánu a vůle…, zkrátka něco, co nakonec roli hraje, jen to nelze změřit a vyčíslit?
To je asi Dobelliho největší přednost i limit: je zkrátka ekonom. Chvíli jsem ho taky podezřívala z toho, že je celkově příliš zaměřený na podnikatele a manažery, pak jsem ale na jeho webových stránkách objevila esej o tom, proč nesleduje zpravodajství a běžné události a informace o jeho dalších aktivitách usilujících o propojení vědy a byznysu a pojala jsem vůči němu větší důvěru.
A ještě jedna věc: pokud vám připadá, že se Pasti v myšlení podobají slavnější Černé labuti (její autor Nassim Taleb patří mezi Dobelliho přátele), nemýlíte se. Zdají se mi ale přístupnější, členění do krátkých kapitol oddělených obrázky je přehledné a celkově je kniha vhodná téměř pro kohokoli: puberťáky, penzisty i pro ty, kteří dávají přenost elektronické verzi.
PS: Jak se mi knížka překládala? U leckterých termínů neexistuje ustálený český ekvivalent, snažila jsem se ale i v případě, že rozmanité a evidentně nepříliš závazné překlady ekonomických textů výraz „social proof“ uváděly jako „sociální důkaz“ přijít na vlastní řešení („důkaz davem“). Někdy jsme spolu s redaktorkou zvolily i pojem zavánějící hovorovostí, třeba ze „social loafing“ se stalo „ulejvání ve skupině“. Srozumitelnost a čtivost – taková byla hlavní kritéria, která se projevila i v „pastech“ – německý originál je „Denkfehler“.
