Reklama
 
Blog | richterova.olga

Poprvé s muslimy při modlitbě

Třicet mladých lidí ze čtrnácti různých zemí Evropy se na týden sjelo v Budapešti na workshop o náboženství v médiích pořádaný EYCE. Na začátku jsem se trochu bála, jestli to zvládneme. Jestli nesklouzneme po povrchu, a zároveň jestli nás nezmůžou konflikty – přeci jen jsme byli pestrá směska muslimů, židů a křesťanů různých denominací. Kdyby ale nic jiného, o smysluplnosti té akce mě přesvědčila přinejmenším závěrečná ekumenická křesťansko-muslimská modlitba.

Rozdělili jsme ji na dvě části, nejprve křesťanskou, pak muslimskou. Modlitba pro muslimy prý začíná odříkáním první súry Koránu, takže pro ně začátek byl spíš jen takové ztišení, ale byli jsme všichni spolu. Uprostřed svíčky, při kytaře písničky z Taizé, čtení z Bible s portugalským, islandským, německým a českým přízvukem. Po těchto dvaceti minutách následovalo zhruba patnáct minut v arabštině.

Položili koberec do rohu místnosti, proměnili dané místo v posvátné, vhodné k modlitbě, a otočili se k nám zády. Holky samozřejmě vzadu, zčásti ale přijímám argument, že jen málokterý muž by se mohl soustředit, kdyby měl těsně před sebou klekající a ohýbající se ženskou postavu. Opravdu to jsou úkony, při nichž i sebevolnější oděv těsně obepíná, což určitě nepomáhá soustředění k modlitbě. Na druhou stranu ale vždycky předčítal jen muž, a navíc ten nejstarší z naší skupiny muslimů. Jen něco málo v průběhu rituálu přidal ještě jeden, ostatní ale v hierarchickém žebříčku evidentně patřili níž. Přitom ale v řadě stojí těsně vedle sebe, aby si vyjadřovali společenství a podporu. Dotýkají se okraji chodidel a občas třeba i rameny, nestoupají si od sebe, aby si udrželi „osobní prostor“.

Když srolovali kobereček, zvedli jsme se i my, křesťanští bratři a sestry, ze židlí a země, a utvořili kruh. Tento společný závěr uvedla Najatte, představitelka muslimské organizace pro mládež Femyso. Drželi jsme se za ruce a každý řekl, co mu přišlo nejdůležitější. Někdo jen to, že to pro něj bylo poprvé, a že děkuje. A třeba Hischam, Belgičan, jehož rodiče přišli z Tuniska, mě překvapil tvrzením, že mu hodně daly osobní hlasité modlitby křesťanů, které byly součástí našich pobožností. Že se z nich dozvěděl o naší víře víc, než za roky na katolické škole.

Reklama

Samozřejmě jsme kromě této závěrečné a předchozích večerních modliteb taky hodně povídali. Na Korán jsme se vyptávali, na to, proč některé holky mají roušku (hidžáb) a jiné ne, proč jedí jen halal maso, a třeba jak vypadá vzdělávání dětí (křesťanská „nedělní škola“).

O tom ale teď psát nechci. Mám znovu před očima ten kruh. Drželi jsme se za ruce, a nejen mně se chtělo zpívat „We shall overcome“, i když to je tak strašně naivní.