Pětašedesátiletý Dieter Drewitz byl zavřený dvakrát. Za (nevědomé) vyfotografování vojenského objektu v osmnácti a za dva dopisy do západního rádia ve třiadvaceti. V roli průvodce neopomene zdůraznit, že v dnešním sjednoceném Německu došlo k velmi nejednotnému vyrovnání s minulostí. Učitelé z bývalé DDR, například, museli být lustrováni, nešlo ale prosadit lustrace v západních spolkových zemích. Zrovna v západním Berlíně přitom ale i na univerzitách byla spousta spolupracovníků Stasi – a učí tam dodnes.
Pan Drewitz jako jednu z příčin současného stavu jmenuje neexistenci veřejného seznamu donašečů. Ochrana osobnosti a osobních údajů je nade vše, absolventi vysoké školy ministerstva státní bezpečnosti (Hochschule des Ministeriums für Staatssicherheit) mají standardní právnické tituly a specielní příplatky k penzím.
České seznamy jsou ale veřejně přístupné, říkám. Ne že by to zas tolik pomohlo, ale například o svých učitelích mám alespoň jakous takous jistotu. Je tam jen jeden. Pan Drewitz pokrčí rameny, v Německu to prý bylo politické rozhodnutí. A v úvodu zmiňovaná Řekyně dodává, že to tak je také správně, zveřejnění se rovná trestu a trest nesmí přijít bez řádného soudu. Namítám: Lidi na Cibulkových seznamech nikdo nelynčuje, nevím o žádném fyzickém napadení. Jen se to o nich ví.
Ale je tu ta možnost, že někomu rupne v bedně, že si je najde, že je postřílí, stojí si na svém Afrodité. V právním státě mají stejnou ochranu oběti i vrazi. Pořád ještě bráním Cibulku. Po čtyřiceti letech totality je takový stát potřeba znovu vybudovat. Co to udělá, když se společnost pravdu nedozví? Není to ono pověstné jádro pudla současné "ostalgie"? Jak si většinou rozumíme, nyní se s Afrodité neshodneme. Odlišná historická zkušenost? Ale ne, prostě jeden názor proti druhému. Chci dál věřit na ono zprofanované "porozumění mezi národy".
