Znovu jsem chtěla před usnutím zaznamenávat úspěchy i nezdary, po větší akci shrnout, zda vedla, k čemu měla, postěžovat si a pochválit se docela explicitně, ne jen metaforicky. Jenže mě nezvykle rychle přepadával spánek a zůstávalo u pár vět. Zkrátka už to nešlo jako „zamlada“. Přitom jsem ale cítila, že leckteré důležité zážitky a otázky proklouznou mezi prsty prostě proto, že jim následně, poté, co je potkám, nevěnuju dost času.
Tak jsem to zkusila blogově. Veřejné psaní je ta potřebná výzva, nutí nejen dokončit myšlenku, ale i zajímavě ji otevřít a patřičně vypointovat. Následné diskuze pak jednak často bývají vtipné, hlavně ale ukážou slabiny textu i názoru. Podobně zajímavý jako tenhle sebekritický moment je i vhled do myšlení jiných lidí, který poskytnou.
A když tedy blog, tak proč na Respektu? Čtu ho tak od třinácti. Měla jsem několik období, kdy mě přestal bavit, ale pak jsem se k němu vždycky vrátila. V neděli večer si při listování skrz naskrz přečteným číslem na záchodě říkám, že takhle vypadá závislost. Ale nemůžu si pomoct, v poslední době mi většina článku opravdu přijde kvalitní. Doménu pro blog jsem si proto nevybírala. A po téměř ročním pobytu zde nelituju – čím líp se orientuju ve zdejších aktivních trousičích komentářů, tím víc mě jejich názor zajímá. A zbývá mi jenom doufat, že i oni to se mnou mají podobně.
