Ano, u mnoha mechanismů jsem tušila, že „takhle nějak to asi
tehdy muselo být“, ale je něco úplně jiného najednou číst v první části
knihy přesný popis toho, jak náhodně a neférově probíhaly třeba přijímací
zkoušky. Nejen, že strana už předem dělala seznamy, kdo by měl být přijat a kdo
naopak v žádném případě přijat být nesmí, ale po přijímačkách přicházela stejně
důležitá fáze tzv. intervencí. A kdo neměl vlivného či dobře zaplaceného
přímluvce v tomto stadiu rozhodování, mohl se ještě obrátit na ministra
školství. Ten měl od roku 1980 pravomoc přijmout studenty bez přijímaček, jen
na základě svého rozhodnutí. Přijímal takto mezi 10–15% (!) studentů
(samozřejmě hlavně dělnické kádry a členy strany). Nelíbilo se to ani Celozávodnímu
výboru KSČ na FF UK: „…učitelé se musí soustřeďovat na podprůměrné studenty a
nemohou se věnovat studentům talentovaným.“
Seznam otázek z povinného „všeobecně politického přehledu na
šk. r. 1987/88“: „Charakterizujte generální linii budování socialismu
vyhlášenou IX. sjezdem KSČ v roce 1949“ nebo „V čem tkví význam a úloha Národní
fronty v naší společnosti?“ mě pak definitivně utvrdil v tom, jak jsem
naivní. Myslela jsem si totiž, že přijímačky byly celkově zmanipulované, ale
obsahově jen „procezené“. Myslela jsem si, že se zkrátka na něco neptalo a o
někom nemluvilo. Otázky tohoto typu jsem si vůbec neuměla představit, natož, že
by se na jejich základě rozhodovalo, kdo bude mít jakou životní perspektivu.
Každá ze tří částí knihy je uvedená odbornou studií, za níž následují
dokumenty. Ve druhé části zaměřené na stranická hodnocení mě zaskočilo, co vše
se v pravidelně vypracovávaných posudcích zohledňovalo – politická vyspělost a
třídní uvědomělost pracovníka, ale také charakterové vlastnosti a zdravotní a
psychická způsobilost. A toho času, který tehdy studenti i učitelé trávili
psaním posudků na druhé i sebe nebo na všelijakých povinných schůzích a akcích!
Mrazivě mě pobavila například formule užívaná pro odborně schopné, ale jinak
závadné „živly“: „má sklon k přeceňování vlastní práce a vlastního významu“. Poslední
část knihy je věnována běžnému průběhu „běžného“ akademického roku 1976/77.
Prověřená fakulta
mě vyvedla z omylu, že bych po přečtení pár knížek mohla porozumět
normalizaci. Zároveň je z ní ale patrné, že i ti, kteří v normalizaci
žili, často mnoho souvislostí neviděli a ani vidět nemohli. Na příkladu jedné
instituce se ukazuje, jak komplexní bylo působení tehdejšího režimu. To je
ostatně i deklarovaným záměrem celé knihy: snaží se o objektivní postižení
povahy normalizačního komunismu. I proto jsou tam, kde to je možné, vynechávána
jména a osobní údaje. Přesto samozřejmě zůstává otázkou, co vše zveřejnit. Mnohé
(tehdejší i dnešní) vyučující zasvěcení poznají i jen z náznaků jejich odborné
činnosti. Autoři si to uvědomují a opakovaně apelují na čtenáře, ať diskuzi o
minulosti neberou jako pranýřování jednotlivců. Když jsem ale knihu dala
přečíst kolegyni, která v té době na fakultě studovala, stejně ji ze všeho
nejdřív zaujalo odkrývání jmen pod zkratkami.
Autoři: Katka
Volná, Jakub Jareš, Matěj Spurný a Klára Pinerová. Roku 2009 vydal Ústav
pro soudobé dějiny AV ČR.
PS: Náhodou jsem na konci dubna stihla i křest Prověřené fakulty. Přišla jsem samozřejmě
pozdě a tlačila se v kavárně Krásný ztráty úplně vzadu a sotva slyšela (na
fotkách zde
není zadní řada bohužel vidět). Tak třeba si na rozdíl ode mě spousta dalších
uvědomuje, že víme houby. Vedle mě se ostatně tísnil i třicátník
v nezvykle kvalitním obleku, který nyní vede Zelené.
