Nemáme to my lingvisti snadný. Občas nás konference nebo workshop zavane až ke kalifornským plážím a my se tam dva týdny moříme se statistickýma metodama a tím, jak jejich pomocí zaútočit na data z našich domácích korpusů.
Je to ale docela fér: ukáže se, že binomiální regrese a programování v Rku se bojíme všichni stejně, nehledě na to, zda jsme z Kentucky, Belgie, nebo „Eastern Europe“. (Hahaha, smál se Mark – jestli ti to vadí, tak umim i tu politicky korektní „Central“. Ale víš co…)
A ještě jednu výhodu má ta vzdálenost od rodné hroudy: leccos vymaže. Nejoblíbenějším vtipem se stala výslovnost jednoho německého kolegy, který vytrvale odolával naléhání studentky z Izraele, ať už se konečně vytasí s nějakou židovskou anekdotou. „O tomhle se nežertuje!“ Až pak se jednou u snídaně zeptal: „Eny džůz left?“ a ve snaze být co nejangličtější zapomněl, že proměna koncového „s“ v juice na „z“ bude znít jako Jews… Z opačného rohu místnosti se ozvalo: No, you killed them all.
Včera jsme se u toho vína sešli čtyři: Vlám, který si vzal Španělku, Američan s francouzskou manželkou, Němka s prarodiči ze Sudet a já.
„Jak to máte s EU?“ ptala jsem se Belgičana. „Samozřejmě, že jsme možná až moc optimistický. Ale jsme na ni hrdí, máme ji rádi,“ on na to bezelstně. „Na rozdíl od našeho prezidenta,“ otestovala jsem půdu. Naštěstí o něm nikdy neslyšel. Začali jsme se bavit o tom, jestli je propast mezi „demokratickými“ a „republikánskými“ Amíky větší než různé rozdíly v rámci Evropy a plynule jsme přešli k druhé lahvi.
Dobré kalifornské červené. Dlouhý den s neparametrickými testy a problémy s kódováním. A ejhle, už jsme byli u toho, jestli se ještě někdo bojí Německa. „Jenom my jsme mohli bejt tak blbí a začít si hned dvakrát po sobě!“ stěžovala si P. „Ale no tak,“ klidnili jsme ji. „Ostatní na to jenom neměli zdroje. Vůle by byla.“ Snažila jsem se ji ještě povzbudit Lidicemi: „Váš prezident se letos tak pěkně omluvil.“ „No jo, konečně máme po tom šaškovi prezidenta,“ kontrovala. „Po dlouhý době první, kterej evidentně přemejšlí než něco řekne.“
Po jistý odmlce pokračovala.
„Byla jsem před pár měsíci na výstavě o šoa. O holocaustu se tam toho neřeklo moc novýho, brali jsme to koneckonců ve škole horem dolem asi pět let, ale měli pár nových fotek. Hitlerovi nejbližší. A to byl vlastně důvod, proč jsem tam šla. Chtěla jsem zjistit, jestli tam uvidím viset i dědu.“
Byl to drážďanskej Gauleiter. Nejmladší v celým Reichu. Po válce se prý ztratil jenom na rok kolem Norimberskejch procesů a změnil si pouze jméno. A když měl k stáru strach, že se zapomíná umět podepsat, cvičil si to na fiktivních pozdravech svýmu nejlepšímu kamarádovi z války. Rudovi.
Zeptala jsem se jí pak ještě, co ta druhá část její rodiny, sudetská. „Ale jo, sice se tam už nikdy nejeli ani podívat, ale když se u nich měla pečovatelkou stát Češka, najednou říkali, že je úplně jiná než ty ostatní. Že vlastně k tomu národu ani nepatří.“
Šli jsme ještě umejt plastový třídecový skleničky a dali si celosvětovou dobrou noc.
No není po takovejchhle večerech světovej mír zas o kousek blíž?
PS: Kdyby vás zajímalo, jaký geek že nás to asi učí, tak na tomhle odkazu doporučuju poslední sekci „Personal hobbies and interests“, je to opravdová pokladnice. Na sekci publikace se ale radši nedívejte, pokud jste si mysleli, že dva tři články v dobrém časopise ročně stačí.
