Když mi bylo asi deset, zeptala se mě starší sestra jedné spolužačky, jejíž rodina se v naší vesnici na rozdíl od nás řadila mezi starousedlíky, jestli slavíme Vánoce. Divila jsem se – jasně. A po chvíli: „A můžete darovat krev?“ Nechápala jsem. „No, sousedi o vás řikali, že nemáte televizi a že jste, no ty svědci Jehovovi.“ Bydleli jsme tam tehdy asi čtyři roky.
Nejmíň pochopitelnou vzpomínku ale mám na dobu, kdy jsme kolem mých patnácti a tátových dvaačtyřiceti opravdu začali chodit do kostela. Zkoušela jsem dědovi, tátovu otci, vyprávět, co děláme na sjezdech mládeže či co řešíme na biblické, ale tak ostentativně ho to nezajímalo, že umlčel i mé tehdejší objevitelské nadšení. O tom, proč jsme u „černoprdelníků“, s nikým z nás nechtěl mluvit až do své smrti. Proti tomu je to šéfovo nahlas projevované zoufalství, že žádný pámbu přece není potřeba, ještě dost snesitelné.