Reklama
 
Blog | richterova.olga

Umíme se dohodnout? Třeba při územním plánování

Jak se rozhodování o veřejných záležitostech většinou pojímalo doposud? Že z voleb vychází ten, kdo rozhoduje, a zbytek nechť mlčí, případně kibicuje. A občas se někteří prostřídaj. (Nejen) v územním plánování je tohle ale hodně  neefektivní cesta. Jak tedy dojít k světlým zítřkům rychleji?

Jakožto čerstvě zvolená zastupitelka Prahy 10 jsem byla pozvaná na Fórum Praha – Amsterdam, konferenci o zapojování veřejnosti do územního plánování (zkráceně: o participaci), kterou organizoval magistrátní Institut plánování a rozvoje.
Během přednášky Erica van der Kooij, šéfa územního plánování v Amsterdamu, mi ale došlo, že jde o naprosto obecně platné principy. Když se chci s někým dohodnout, musí být součástí celého rozhodovacího procesu. Kde neumožňuju účast všem aktérům, tam si zavařuju na konflikt (nebo přinejlepším na naprostou lhostejnost). Postřehy uvedené níže se nicméně zakládají na zkušenostech z rozvoje velkého města.
 
Několik důvodů, proč je zapojování sice energeticky náročné, ale klíčové pro dobrý výsledek:
  • Zapojení do jakéhokoli typu rozhodování zvyšuje potenciál přijetí výsledku (za své, za rozumné). Díky tomu se mj. zvyšuje finanční efektivita: vybudované věci uživatelé méně ničí a více opatrují. Přeneseno na rovinu politického rozhodování to platí též: když vládnoucí koalice zapojí do rozhodování  i opozici, je větší šance, že další volby nepošlou všechno k ledu. 
  • Participace se zlepšuje v čase: všichni aktéři se učí vnímat situaci i očima někoho jiného, slevit ze svých požadavků a důvěřovat (!!), že investovaná energie má smysl. Je to proces učení – jednotlivců, i celé společnosti.
  • Bez zapojení těch, kteří dané místo/věc využívají už dnes, není možné nalézt nejlepší řešení. 

Občané jsou odborníci na to, jak chtějí žít.
Architekti a plánovači na to, co a kde je k tomu potřeba mít.
Proces participace veřejnosti znamená cíleně připravovat komunikaci a získat tak od správných lidí správné informace ve správné fázi plánování
.“
(říká P. Klápště, architekt věnující se participaci)

 

Reklama

A jak na to? Čeho se držet a čeho se vyvarovat?

  • Čím víc se používají modely (trojrozměrné, hmatatelné) a konkrétní příklady, tím míň si laická veřejnost vytváří mylné představy o plánech – konflikty často pramení čistě v neporozumění.
  • Poctivé přiznání nejen pozitivních stránek, ale i nevýhod určitého řešení zvyšuje šanci, že bude daná věc přijata ostatními jako věrohodná.
  • Umíme si pravdivě odpovědět na otázku, proč danou věc chceme? Vzešla skutečně z potřeby těch, pro něž je určena? 
  • (Nějaké) peníze budou. Tak to prostě je. Ale otázka zní: od koho? Investoři odvisí od toho, jaký příběh šíříme a do jakého kontextu vstupují.

Konkrétní doporučení Erica van der Kooij:

  • do not plan to plan the area, but foster discussion about the area among all stakeholders – zapojování všech aktérů a iniciování diskuze mezi nimi je primární úkol, plánování vyplyne (inspire – connect – activate, tj. na závěr, po zažehnutí inspirované jiskry a zapojení, je třeba dát konkrétní nástroje změny)
  • leave your weapons – tj. co nejméně využívejte zákony, regulace, pokuty, mocenská opatření: mnohem lepší je dojít ke konsenzu, shodě nezaložené na většině jednoho hlasu, ale na široké podpoře
  • stay playful – Hra podporuje tvořivost, schopnost improvizace a pocit štěstí – a kde jsou lidé šťastní, tam se stěhují i peníze 
  • explain your point of view and points of reference: nezapomínejme vysvětlovat, jaký je náš úhel pohledu a jaké důvody nás vedou k tomu či onomu názoru. Máloco je samozřejmě sdílené.
 
Další postřehy z části, na které jsem už nebyla, sepsal architekt Petr Klápště:
  1. Skvělé heslo: „Planning = 80% of comunication + 20% of imagination.
  2. Pro každou originální situaci se hodí originální postup participace.
  3. I když jsou moderní technologie obrovskou hybnou silou šíření informací, pořád je potřeba se potkávat a sdílet myšlenky. I uvnitř úřadu (v Amsterodamu na úřadě pravidelně mají Sharing day – kdy si vyměňují jednotlivci informace a zkušenosti).
  4. Vzdělávání úředníků probíhá v Amsterodamu v týmech v měsíčním projektu – na počátku nalejvárna a pak práce na společném projektu s podporou mentora dovedená až k participativní akci.

A máme vůbec šanci, že se tohohle dožijeme u nás?

S kolegyněmi z Prahy 10, též čerstvou zastupitelkou Renatou Chmelovou a odbornicí na kulturní strategie Olgou Škochovou, jsme se o přestávce ujišťovaly, že know-how u nás už je a pilotní zkušenosti s participací taky. Teď je třeba ji rozšířit a udělat z ní standard. A Petr Klápště souhlasil:  V Amsterdamu vlastně mají velký náskok jen ve dvou věcech: V řízení lidí (projektové řízení, motivace) a průběžném vzdělávání úředníků (včetně mentoringu). Takže půjdeme na to?

PS: pro začátek je fajn udělat si co nejpřesnější představu, v jakém městě chceme žít. „What is urban joy made of?“ Proč nás to třeba konkrétně v Praze 10 navzdory všemu negativnímu těší? Inspirovat se můžeme v této vizuálně pěkně zpracované studii: http://www.smart-city-survey.com/.