V říjnu, brzy po příjezdu, jsme zažili první Wohnheimvollversammlung, shromáždění obyvatel naší koleje. Bydlí nás tu na dvanácti podlažích něco pod dvě stě lidí, sotva se ale sešla potřebná čtvrtina. Usnášeníschopnosti se dosáhlo až vytrvalým zvoněním na všechny byty.
Vyslechli jsme krátký přehled aktivit kolejního vedení v uplynulém semestru a pak jsme u všech odsouhlasili složení funkce. Okamžitě následovala volba těch samých lidí do stejných pozic, jen na jednu funkci se přihlásili dva zájemci (sálem to zašumělo). Krom kolejních prezidentů (chlapce a dívky, sami se smáli, jak jsou korektní) se studentská samospráva skládá z osmi dalších lidí, kteří mají přesně rozdělené úkoly: správa kolejního internetu, pomoc cizincům (tvoří odhadem tak polovinu kolejníků) a provozování pravidelného čtvrtečního baru ve sklepě… Tyhle povinnosti mě nepřekvapily.
Jeden člověk ale má na starosti zapůjčování klíčů od kuchyňky na střeše (nájem jsou dvě eura, zase je ale slušně vybavená a vždycky najdu čistou utěrku i prázdný dřez) a pořádání pravidelných nedělních odpolední s domácím zákuskem a kávou, další zase organizuje kolejní restaurant – tak jednou za měsíc vyvěsí do výtahu návrh menu a všichni přihlášení pak za 4 eura společně povečeří. Tzv. Kulturtutor zapůjčuje hry, sportovní náčiní, gril, ale taky šicí stroj nebo nádobí na dobu pobytu, navíc organizuje herní večery a další srandy.
Na závěr toho říjnového shromáždění byl prostor veřejně něco navrhnout, tak jsem se osmělila. V krytém prostoru se stojany na kola jsem si hned po příjezdu všimla několika invalidních, opuštěných bicyklů, zabírajících místo. Kromě jejich odstranění byla pro pořízení kontejneru na sklo. K obojímu se mi dostalo souhlasného pokývání, že to prezidenti mají v plánu.
V průběhu roku jsme se kolejních radovánek (s výjimkou čtvrtečního baru) poctivě účastnili, nebylo jich totiž zas tolik. Herní večer jsme nakonec prostřednictvím nástěnky ve výtahu zorganizovali sami. Taky jsme se dozvěděli, že samospráva za svou práci dostává padesát euro měsíčně (prezidenti víc).
Před třemi týdny jsme absolvovali své druhé Wohnheimvollversammlung. Leccos jsme už znali – dva zájemci se našli jen na místo odstupujícího správce sítě, jinak všichni spokojeně zvedli ruku pro stávající aktivce. I témata se opakovala. Chcíplá kola stále straší v přístřešku, tentokrát však už mají namále. Dostali jsme za úkol opatřit své vlastní bicykly cedulkami se jmény, aby ty nepopsané mohly být právně nezávadně odstraněny či vydraženy. Kontejner na sklo taktéž ještě nedorazil, městský úřad si dává na čas. Proč mě to překvapilo? Co ale bylo nejzajímavější: hlasovalo se o změnách stanov.
Ke každé pozici přibyla specifikace, jak často musí dotyčný něco organizovat (většinou jednou za měsíc, nedělní kávu častěji). A ejhle, od té doby na nástěnce pořád něco visí. Minulou neděli jsme si dali čokoládový dortík, týden předtím zase byl restaurant a po něm v návaznosti bar a karaoke… I studentská samospráva nad sebou holt potřebuje mít drobný bič.
Každopádně se v těchhle kolejích dobře bydlí nejen díky organizovanému vytváření společenství, ale i proto, že v každém podlaží na chodbě stojí velký stůl a na střeše navíc lehátka, zkrátka díky neorganizovaným příležitostem se potkávat. (A pak samozřejmě díky lesu, který začíná hned za naším parkovištěm. Návštěvy si stěžují, jak tady ráno strašně řvou ptáci.) Přesto mi připadá, že jde o víc. Podobnou samosprávu najdete pokud vím na všech německých kolejích. To už je slušná řádka lidí, kteří se v průběhu let za drobný peníz učí něco dělat pro místo, kde bydlí, řešit záležitosti za dveřmi svého bytu. A nevěřím, že se takový postoj dá po odstěhování hodit za hlavu. Naopak – co se na koleji naučíš, občanská společnost jako když najde.
PS: V Čechách studentské samosprávy na kolejích najdete taky, mají ale myslím menší pravomoce a záběr a v poměru na počet ubytovaných studentů je členů samospráv mnohem méně.
