Bylo mu tehdy asi dvaašedesát, přes dvacet let se napracoval v Německu na stavbách a zničená záda ho poslala do předčasného důchodu. Peněz neměl nazbyt a navíc neměl co dělat. V jeho rodném Turecku bylo přitom tehdy ještě na předměstích možné zabrat volný kousek půdy, přes noc zbastlit domek a ráno být před úřady z obliga – postavené obydlí už nemohlo být jednoduše zbouráno. Takové přes noc postavené boudě se pak říká gecekondu. V podstatě stejný postup zvolil Oman i v nové vlasti a asi ho nepřekvapovalo, že mu úřady nevěnují žádnou pozornost.
Ony mu ji ale nejspíš věnovaly, jen s ním stejně nemohly nic dělat. Bydlel sice ve Spolkové republice, na Západě, ale zahrádku si zřídil na východoněmecké půdě. Jak je to možné? DDR při stavbě zdi neměla dost peněz na betonové panely a v místech, kde se hranice mezi Západem a Východem různě klikatila, byla často zvolena kratší cesta. Ze západní strany pak byl přístupný cípek východoněmecké půdy a až za ním stála zeď.
Když si ale Osman svoji zahradu s boudou oplotil dřevěnými plaňkami, rozhoupali se k akci i východní Němci. Dva nebo tři se samopalem šli zjistit, jak si to představuje. „Kein Deutsche, Türke. Pass auf!“ „Ne Němec, Turek. Bacha!“ tak je prý přivítal. A trval si na tom, že chce jen pěstovat zeleninu. Asi udělal dojem, po nějaké době mu totiž z DDR přišlo potvrzení, že pozemek může využívat. Jen plaňky musel vyměnit za drátěný plot, aby nepřátelské elementy pozemek nemohly zneužít k útěku.
Pád zdi pro něj znamenal dost nepříjemností. Z nevýznamného kousku země u betonových panelů byl najednou lukrativní pozemek uprostřed města. Nejdřív byl připsán do katastru městské části Berlín Mitte, která se ho chtěla zbavit. Pak ho ale přiřadili do Kreuzbergu. To je dodnes velmi živá, multikulturní, alternativně-anarchistická část bývalého západního Berlína. Je proslavená squatterskou tradicí a velkou tureckou menšinou. Starosta Kreuzbergu nakonec rozhodl, že zahrádka "u zdi" už patří k místnímu koloritu a dokud bude mít sílu, bude ji pan Kalin moci obdělávat.
Tohle léto vypěstoval pěkná rajčata, kedlubny, cibuli a okurky. Také domek je oproti dřívějšku ještě o něco větší – patrový, s typickým tureckým balkonem podepřeným sloupem. Jen z přízemí prorůstá akát a zase někdo ukradl lavičku, kterou Osman postavil na chodník pro kolemjdoucí. Říkám si, že bych to i v té Praze mohla zkusit. Jen asi nikde nemáme dostatečně velkou zeď.
