Říkáme tý sortě zpocenci – jedou na krev, všechny musej nechat za zády. Viděj jenom rozmazanou asfaltovou čáru, která spojuje bod A s bodem B, a údaje na tachometru. A klidně vás srazej, jen aby nemuseli zpomalit.
Předjížděl jsem nějakýho důchodce, neměl ani přehazovačku, ale zas tak pomalej nebyl. Octnul jsem se proto nalevo. To hovado si to namastilo mezi náma zrovna ve chvíli, když jsem se zařazoval zpátky doprava; ani nepřibrzdil, blbec. Poslal bych mu na ty jeho vycpaný elasťáky nějakýho sršně, vždyť bylo jasný, že se budu vracet na svoji stranu!
Prej to ale jasný nebylo. Zezadu se ozvala O., že jsem úplně blbej, že jsme se málem srazili. Nějakej vůl neumí použít brzdu a já za to můžu? Začala o tom diskutovat.
Proč vždycky musíme probírat něco takovýho? Trvala si na svým. Prej jsem se vracel nebezpečně. Ale já jsem jel jako člověk, copak neviděla toho kreténa?
Asi o mě fakt měla strach, ale stejně to nechápu. Co by pomohlo, kdybych se před odbočováním ohlídnul? Řítil se přece tak, že bych ho stejně neviděl. Nenechala mě to ani doříct. Podle ní jezdím nepředvídatelně a tohle byla typická ukázka, že si to ani neuvědomuju; vedle toho důchodce jsem prej jel moc dlouho a nebylo jasný, že chci změnit trajektorii a vrátit se.
Jedeme na výlet a ona čtvrt hodiny řeší tohle. Navíc za to moh ten debil, že. Jo, měl jsem se ohlídnout. Ale vsadím se, že on by stejně nezpomalil a já bych ho stejně neviděl. Prej signál pro ostatní, ale stejně…
Má to asi něco do sebe, bejt zpocenec.
